CESTA ZA DOKTOREM

 

Ve čtvrtek 22. 10. jsem s pečovatelkou, která mě doprovázela, ač jakoby ani nebyl důvod, protože 

výtah už jezdí, šla na chirurgii k paní MUDr. Markové.  Po středečním pádu se mi špatně chodí a taky 

ta opora byla nutná. Paní doktorka mě vyčistila dlabátkem obě nohy, šílená bolest nejen při 30 

minutovém úkonu, ale i potom. Pochybovala o pomoci agentury DP, protože to nikdo nedělá, jak by 

měl anebo jen na půl. Asi to tak bude. To umí asi jen dva členové z 10 členného týmu. Není to nic 

příjemného ani pro pacienta, ani pro sestřičku. Budu muset jezdit jednou  za 14 dní na kontrolu, zda to 

vykonávají podle představ.

Když jsme jeli kolem poledne zpět, málem jsem se na ty nohy nepostavila. Bolest je to ukrutná, nic to 

nezastaví, nic nezmenší. Musím se nějak odvodnit, protože všechny ty problémy se dějí proto, že jsem 

oteklá. Obě nohy pořád tečou, takže pod postelí je doslova jezero. Ničím se to nedá zastavit. Kroků k 

taxíku a zpět jsem ušla 400 m.

Ještě štěstí, že už jezdí výtah. Obě bychom to nezvládly za žádných okolností. Možná,

když jsem prosila vedoucí pečovatelek, aby mi  jako ochranu přidělila pečovatelku, tak se 

zhrozila, protože měla v týmu 4 pečovatelky mimo službu kvůli nemoci. Pravděpodobně někam 

volala, protože když přestane jezdit výtah v domě plném imobilních obyvatel, tak je to průser.

 Na jaře nejezdil výtah dva měsíce. A nikoho to nevzrušovalo, protože náhradní součástka se 

                                                                           objednávala  

až v Německu. Ty bolesti byly tak hrozné, že jsem byla ráda, že se mnou někdo je, protože mi 

pořád připadalo, že někam padám a ztrácím rovnováhu. Paní doktorka mi řekla, že poruchu 

rovnováhy mohu mít od sluchu. A vůbec se mnou jednala ohromně krásně. Když jsem se jí 

svěřila, jak jsem vždy odbyta jako někdo, kdo sem už nepatří, tak říkala, že nerozděluje své 

pacienty podle věku. A poradila, co mám dělat, když se mi něco takového stane. Mám to nahlásit

na zdravotní pojišťovnu.