OTAVÍNKA

Rozmlouvání před východem slunce Řekla mi Chystám pro tebe vyznamenání. Konec konců nemám si co rozmýšlet. Jsi jako prosťáček někde v lesích v houfu zatoulaných; jsi plný neklidu, ale nakonec pověsím na kliku ortel, co jsem už kdysi dávno podepsala. Řekla mi Udělám s tebou krátký proces. Nemusíš se bát, nešidím nikoho. Na rafičkách slunečních hodin posedávají skřivani, siváci půlnoci. Vidíš, jak mají tlustá bříška? Řekla mi Místo závisti a neklidu hledáš pilíře mostů, prorůstají mnou i tebou. Pak stojím v záhlaví, díváš se na mne. Ne všichni na zádech nosí své beznohé, své mrtvé pochovávají hlavou k východu. Říkáš mi Je v tom jen rituál a také atrium; neznámý host rozmlouvající s mluvící číší rudého vína. Už po ní natahuje ruku. Řekni, myslíš, že bych mu ji nepodala? Vladimír Stibor                                                          ...