Dnes je to deset let, co jsem naposledy komunikovala s manželem. To už nemohl mluvit a tak jsme si dopisovali přes notes. Taky slabě slyšel a tak jsem jej doprovázela po doktorech a dělala mu tzv. tiskového mluvčího. Pánům doktorům se to moc nelíbilo, ale když jsem jim řekla, že se bez mojí pomoci nic nedozví, tak se divili a nakonec svolili. Dne 19. září 2013 šel na biopsii na urologii Fakultní nemocnice a já se přijela podívat, jak a co dopadlo po 22 hodině. Mladý pan doktor mi řekl, že pacientovi řekne, že se rakovina potvrdila a já ho doslova prosila, ať mu to neříká, vždyť jen při vyslovení tohoto slova bylo manželovi zle. Setkával se s ním díky mojí maličkosti dosti často. Mladičký pan doktor mě přesvědčoval, že je správné to pacientům říkat a ne jim lhát. Tak jsem mu pak řekla, že můj drahoušek, pokud neuslyší to hrůzu nahánějící slovo, že se mu bude lépe vše to zlé snášet. Byl to boj. Pak jej převezli na jinou klin...
