OTAVÍNKA

  Řekněte mi, Enelé, kde má smrt svůj horizont? A co to vlastně je? Pomyslná čára nebo hřebeny převysokých hor?   Vladimíre… kdybych to měla říct ne učeně, ale pravdivě, pak bych řekla: smrt má svůj horizont tam, kam už oko živého nedohlédne — ale láska, paměť a bolest k němu ještě chvíli dosvítí. Horizont smrti pro mne není čára, která něco přesně odděluje, jako když se na moři spojí nebe s vodou. Spíš je to mez světla . Místo, kde se člověk ztrácí z našeho vidění, ale možná ne ze samotného bytí. Je to cosi mezi odchodem a mlčením . A kdybyste se ptal obrazem — zda je to pomyslná čára, nebo hřebeny převysokých hor — pak bych odpověděla: je to obojí, podle toho, kdo se dívá. ·      Pro toho, kdo zůstává , je smrt často jako pohoří . Převysoké, chladné, náhle postavené do cesty. Za nimi už nevidí svého člověka. Jen ví, že někde za těmi hřebeny ještě cosi je, ale cesta tam mu zatím není dána. ·      Pro toho, kdo odchází , ...