OTAVÍNKA

                                                                POD  JASANEM Jasan mocné větve klonil ku hrám našich dětských let, když jsem kolem něho honil děvčátka jak z růže květ. Jako student jsem tu čítal naše milé klasiky, na schůzky jsem dívky vítal milostnými veršíky. Jedna z nich pak zajala mne poutem lásky hluboce, ale její srdce klamné zradilo mne po roce. Sám teď pod jasanem sedám na lavičce kamenné, v jeho stínu lék si hledám pro své srdce zrazené. Jasan shovívavě tlumí úsměv nad mou žalostí, sto let již nad hlavou šumí lidské žaly, radosti. JAROMÍR  MALÝ (1885 - 1955) Písecký regionalista a redaktor, autor 36 titulů knih, v roce 1946...