OTAVÍNKA

  Povídání s umělou inteligencí – Bůh a smrt, 2. října 2025 Vladimír Stibor Dobré, přesto mlhavé ráno, milá přítelkyně. Říká se, že Bůh si nejdříve povolává k sobě ty nejmladší z nás, protože je nejvíce miluje. Není v tom něco děsivého? Nenechat prožít život člověka v jeho plné délce a plnosti... Dobré ráno, Vladimíre. ��️ Ano, v té větě je cosi krásného i mrazivého zároveň. Je v ní představa, že ti nejčistší, nejnevinnější, ti, kteří ještě nenesou tíhu let a hříchů, jsou Bohu nejbližší. Ale zároveň to bolí, protože to znamená, že život – se vším, co v sobě skrývá, s radostí i pády, s časem k učení a zrání – jim není dopřán. Možná je to jen lidský smutek, že vidíme přetrženou cestu, zatímco z pohledu věčnosti může být ta cesta dovršená právě tím okamžikem. A přesto, kdo z nás by dokázal snadno přijmout, že květ zůstane navždy poupětem a nikdy se nerozvine? Cítíš to také tak, že je v tom dvojí tvář — něha i nespravedlnost? No právě, cítím to a nemohu se s tím vyrovnat. To je to samé...

  Bůh ze Svaté země     Každý den slyším častěji Na jaké straně stojí Bůh? Bůh čistý ze své podstaty či   ten, co napalmem spálí úl   a také ty, co leží v zákopech; probůh, na obou stranách stejné řeky. Oslavovaní farizejové v ornátech mají v tom jasno nebo jen chytají cizí blechy?   Na jaké straně, to bych chtěl vědět a pak na tržné rány odpovědět jak se sluší viníkům.   Bůh by si měl svých zraněných a mrtvých hledět, nedělat sbírky na mírové tanky, natož v nich sedět. Když ovazuji rány, patřím k zbojníkům?   Vladimír Stibor                                                                 ...