OTAVÍNKA

                                       aneb  PODIVNÁ  BÁSEŇ                                      Nechtěl bych být nikdy básníkem                                      musí říkat velké věci malými slovy                                      A to bolí víc,                                                                                                    ...

  Za mraky se slunce skrývá, utajené lidskému světu, na deště se z výšky dívám, je to tryzna neúspěchu.   Po mokrých kobercích trávy, rozvalují se rodiny žížalí, rosnička hlásí deštníkové zprávy, taneček s lesními vílami.   Jak nálada nám brzy padá, na to nejde nic namítat, vědma z koule slunce hádá a svět se nemůže rozdýchat.   Za nějaký čas, doufám, co nejdříve, bude hezky zas, my v to pevně věříme.   TOMÁŠ   PŘIDAL         (Z básnické sbírky Klíče k vědění. Olomouc, CULTUM 2025. S. 15.)

  Z polibků nesmíš mít strach; mají svá skvostná pohoří, včelí pyl z Nubijské pouště, kde jsi tak dlouho nebyl a nesnídal a nesváděl ty věčné boje o přízeň ebenových lvic. Pak tě napadne neohlédnout se, nezmizet, rozevřít dlaň. Nic z toho nemůžeš odvolat.   Vladimír Stibor                                           5. června 2026

    Zastavím dech, přejdu tvé mělčiny, posnídám v Indii rýžový přívěsek ze tvého zápěstí; uvrhne mne do hlubin vůní bohyně Kálí, vydá mne na milost, ach, přece víš, té noci, kdy připlouvají plameňáci. Po slepých kamenech tančí.   Vladimír Stibor                               3. června 2026

  Kde rostou palmy, sídlí sněžní supové měsíce, mají své tajné zájmy; k snídani bolest, ústřice. Náhle se nám mění svět, nakloněná rovina je plná pavučin, a zpětný tah a drsný let. Já vím, jsem z tvých nočních kocovin. Krajina, co vniká do mých úst, je v jistém smyslu žízeň, vyžádaný půst jen v jiné přesnější znakové řeči. Tvá údolí přestávají náhle růst, vyplavují semena baobabů, dopíjejí džus; kladou mi polibky na srdce v poslední křeči. Vladimír Stibor                                    26. května 2026

  Přehrabuji popel předků, promlouvám ke ztraceným, Duším, které obchází čas, aby zastavily Osudy druhých.   Mám strach z jizev v tvých očích, z pradávné minulosti, pohřbené v rakvi vzpomínek, konečné rozhodnutí přijímám jako vzácného hosta.   Kdo vypije vinu do poslední kapky, stane se Všemocným v rozpoznání hádanek.   Sbírám zkušenosti do moudré brašny, prostor dává chytrosti vzácno zkamenělé rady.   Zastavila jsi čas, znovu rozezněla srdce, v rozběhu políbila tmu, prázdnou texturu bolesti.   Dokud udržím slzy v misce z tvých dlaní, svatí se ještě napijí, polknou smrtelný žal.   Pochopit čas v uchopení okamžiku je záludná zkouška v obstojnosti sebe sama...     TOMÁŠ   PŘIDAL   (Z připravované básnické sbírky  Kamenné slzy Osudovosti)        

  Dej mi jen trochu času   Dej mi jen trochu času; také v těch místech na soutoku Hronu a Dunaje vlož do slz padající hvězdy. Milují se ve stoje.   Dej mi jen trochu slaných krystalů, tvář divokých gazel z Indie; přicházejí ještě za tmy z leprosária vytahují bubny, a ne že ne!   Dej mi raději důstojnost místo naděje; tu poslední z posledních, ta, co mě zahřeje, ta, co mě na dřevěná vrata přibije. Ale před tím na chvíli oči otevře.   Dej mi jen trochu času; vždycky jsem býval nosič beznohých a zoufal si, že tě smím líbat jen do výše pasu. Tvých zákazů jsem se nemohl nikdy nasytit.   (Z připravované sbírky Simetra aneb říkejte mi Artemis) Vladimír Stibor  

  Nedávno se mi dostala do rukou úžasná básnická sbírka od Vladimíra Stibora, kterou vydala Knihovna Jana Drdy v Příbrami v roce 2005.    Půvabná sbírka   53   básní   českého básníka, prozaika i fotografa v černé košilce s  dvanácti  ilustracemi Mgr. Aleny Stiborové, nás oknem vzducholodě na titulní stránce, seznamuje  s obyčejným světem všedního dne. Protože autor knihy má rád lodě, které si dokáže i sám  připravit na plavbu po vodě, dokáže rozpohybovat i loď lehčí než vzduch, tedy vzducholoď. Jde o kosmickou loď, kde vyvíjí   variantu svého dopravního prostředku pro přistávání a návrat  astronautů na povrch Měsíce. Po roce 2000 je tomu věnována velká pozornost a předpokládá se,  že výzkum a vývoj skončí k plnému použití v roce 2027. Podobnou vizi vnímá i vzducholoď  Guliver, která je umístěna v Praze na střeše Centra současného umění DOX. Je zde čítárna  i prostor pro čtenáře i lit...

  Věřím v sílu modlitby; modlitba není nic jiného než čin; a sluneční hodiny v těsném závěsu. Když se mě už jednou ptáš, čin je stupeň neklidu, cesta do svatyň, břicha ledovců; na kře podzimu plující ptáci.   Věřím v sílu modlitby, představuji si háje tetřevů i těch vyhynulých na Šumavě, bojím se zmínit indickou levitaci; fakíři se vznášejí podél cest a pak mi brouci i andělé straší v hlavě.   Věřím v sílu modlitby. Vybavuji si před pěti lety mladého a pohublého kněze Ivana z Bratislavy. Šeptal a tak trochu klukovsky se usmíval: Jeviště pro všechny, odpuštění pro ty nejodvážnější, kteří hodí kamenem, ale ještě ho stačí zachytit v letu.   Věřím v sílu modlitby, nikdy není o slovech.       Vladimír Stibor                                                       ...

  Před 10 lety - dne 6. května 2016 zemřela v Olomouci  Mgr. MILUŠE  BŘEZINOVÁ, básnířka, výtvarnice, spisovatelka a učitelka. Narodila se 29. 3. 1930 v Olomouci. Studovala Státní koedukační ústav učitelský  v Kroměříži a Olomouci. Poté působila jako učitelka v letech 1948–1984. Mezitím  absolvovala dálkové studium na Vyšší pedagogické škole v Opavě a Pedagogickou  fakultu UP v Olomouci. Od roku 1953 učila na Morávce, kde zdokumentovala svými  40 obrázky kraj na Valašsku. Byla členkou sdružení olomouckých výtvarníků „Olomoučtí“,  které dvakrát ročně pořádalo výstavy svých členů. Vytvářela také dětské kostky s motivy  dětských písniček a s citáty významných osobností Čech i Evropy. Knižně debutovala  básnickou sbírkou „Jaro v listopadu“ (1990). O dva roky později vydala sbírku  „Na slovíčko“ (1993). Výbor z obou sbírek a z intimní lyriky publikované časopisecky...

    Proč bych to nepřiznal. Jsem drsně vycvičen; básně tu a tam mrznou, mění se v led i v okenní parapet, ptáci dolů sklouznou.   Zpívají Uhněteme z hlíny volavky skvrnité, bílé a rudé. S nádechem vůní dívčí klíny nevezmou nic, co po nich zbude.   Poté se přou v hádankách; strkají se po úbočích, spí v kolibách. Cestou, ach bože, neberou rukojmí.   Na dálku ucítí ohořelé chrámy, těžký pach; v sítích i v půlnočních modlitbách, nemohu jinak, bosou nohou překračuji stíny.   Vladimír Stibor                                     27. dubna 2026 (ilustrace umělá inteligence)

        I kdybys nebyl, chvíli buď; nikomu to neřeknu.   Ta, co jsem miloval a vodil ji tajně do lesů a olizoval její břišní pot, už není.   Proseděli jsme celou noc, věřili   na talovíny pod sněhem a za svítání… To neuhádneš. Za svítání jsme mohli i směli ještě jednou znovu.   I kdybys nebyl, byl to krásný boj; zpovědníci spali a tys je nevzbudil. Stejně bys je nepoštval proti nám.   I kdybys nebyl, chvíli buď, nikomu to neřeknu.   Vladimír Stibor                              21. dubna 2026

    Dej mi jen trochu času; také na soutoku Hronu a Dunaje padající hvězdy. Milují se ve stoje.   Dej mi jen trochu slz, tvář divokých gazel z Indie; přicházejí ještě za tmy z leprosária vytahují bubny, a ne že ne!   Dej mi raději důstojnost místo naděje; tu poslední z posledních, ta, co mě zahřeje, ta, co mě na dřevěná vrata přibije. Ale před tím na chvíli je otevře.   Dej mi jen trochu času; vždycky jsem býval nosič beznohých a zoufal si, že tě smím líbat jen do výše pasu. Mlčení pak navždy prolomím.   Vladimír Stibor                              12. dubna 2026          

        Do tmy se vstupuje nejvyšší branou, nikudy jinudy.   V rozích zahrady hoří hrdla Indie, indigo i tvé rty tekutých chorálů dlaň, nabízející největší čáry životy, meze hluchavek, geosynklinály těch, co nedošli.   Pak se to stane; oči propustí vězně, uzdraví malomocné, všem ostatním přikáží: Teď konečně ukažte, co ve vás je.   Do tmy se vstupuje, má drahá, jako do tebe. Věčné světlo v chrámové lodi pozhasíná lojové svíčky, pak si v tobě ještě chvíli čte.   Bože, jak stydím se, jak mě to vzrušuje.   Vladimír Stibor                                                                            30. března 2026    

 

    Už se otázkám nebráním, lezou mi, mršky malé, do slov, do básní. Tmu prokletou i tmoucí od sebe zaháním; píši krví – ach ano – nepříjemné doznání.   Zasychá prudce jako evangelisté. Bezhlavě vylézají na strom a počítají legie. Bijí se do hrudi: Jsme slepí houslisté. Sáhnou na bubny, miniou studny, a ne že ne.   V otázkách klesají po paměti ještě hlouběji, vzal bych na to jed i prostořekou naději. Keře šípků ale cestou z kalvárie   připustí, s kým běželi po noční ranveji. Světla se hřála pod postelí ve tvém pokoji. Teď už víš, jaká ruka slzy smyje.   Vladimír Stibor                                              28. března 2026        

  BÁSEŇ  NA  DNEŠNÍ  POZDNÍ  ODPOLEDNE  Zůstane mi stáří,  stará poušť   v rozích zahrady tekutá měď.  Staletý vybledlý batoh  mám po tátovi Štěpánovi.  Nosil v něm semena slunečnic a říkal mi, že kdybych někdy zavítal na Svatou Horu, abych tam koupil půl kila hostií. Musíš je nechat vysvětit těm, co půjdou za tebou.  Vladimír STIBOR                                                                  15. března 2026                  

Posvátné dřevo na oheň   Chtěl bych jen trochu dřeva na oheň. A také trochu víry, chtěl bych ukázat prstem na plamen, tvým vůním vzít míry. Tvé oči by voněly blankytem, tvůj zadeček by se točil dokola a zem by navíc tančila; na bříšku by se ti rozlila říčka Neretva.   Chtěl bych jen trochu dřeva na oheň. Víš, co jsem žádné jiné nikdy neřekl? Před tebou bych ale poklekl.   Vladimír Stibor                                  10. března 20 26