OTAVÍNKA

  Jsou sny a polonahé Venuše; pak se vloudí chybička, kat si odkašle a nakluše. Řekne Nikdy se neptám po jménu, po čísle bot či věhlasu toho či onoho zločince, vyjde to nastejno. Jen šmírák stojí u dveří ložnice a křičí Když ne já, tak si nikdo nelízne a nepřiblíží se k hodovním stolů, u Trimalchiona.   Jsou, nic bych se tomu nedivil, také zástupy mrtvých, co věří v živou vodu, přísnost vodopádů, křehkost úsměvů a posléze v první vycházejí tančící a nic netušící večernici.   Vladimír Stibor                                        31. října 2026

  Zatímco spíš, hoří svět, zatímco bdíš, uhasínám světlo, zatímco láska protíná prostor obratně skáču z nebeské spojnice, abych nám dal rituální oběť, abych splynul s pádem jako stín ptačího pera, které, za nás oba, váhavě promlouvá.  Ze srdce, z toho mého, vychází zlaté paprsky, imitující písečné běsnění, poté , co andělé vyňali lítost ze svých otevřených ran, jež se, obrazně i doslova, zavírají jako motýlí křídla, na kterých ulpěla nebeská ctižádost.  Zatímco usíná svět, držím tě v náručí, ústy na tvých rtech, vše ostatní je pouhá deklamace bytí. V nadživotní kráse jsme duo rajské početnice, a zatímco svět dostává na frak, my přežijeme pády, které otřesou realitou... ...abychom znovu po vstali, možná o něco blíž k (ú) rodné půdě. TOMÁŠ PŘIDAL

Před smrtí si z jiných smrtí vybrat nemůžeš; to by se neslušelo, ale smíš se o mne opřít, věřit na ortel, na záchvěv světla z jiné oblohy, na důstojnost, která přebaluje naději, kdykoliv se počůrá.     Vladimír Stibor                                                                                                                  17. října 2026

Domů se už nikdy nevrátíme. Domů, to je ta zeď i věž s bronzovými zvony. Domů, ach ano, poručil jsem, aby se pole s obilím vášnivě a smyslně prohnulo v bocích, vzpomínky nechalo ležet na mezích, kde z třezalek stéká léčivá míza a uzdravení se rozlévá nedaleko hořkosti.   Domů se už nikdy nevrátíme, ale na zápraží smíme zahlédnout toho, kdo prosí a nabízí ruce k políbení.   Vladimír Stibor                                                   24. října 2026                                           ...

Jsou knihy knih, a tu a tam řeky plné tůní - kdo by se v nich vyznat měl, u jedné z nich stará bolest v polostínu trůní.   Vzpomínám na Aladina, na jeho lampu v podpaží; u říčky Brziny z nočního mlýna narychlo pytle mouky odváží.   Jsou v nich dodnes semena slunečnic, poslední šerpa, ach ano těch černých lvic, co běží s námi jako o život.   Uvazují lodě, přísahají na měsíc, chodí tam Venuše z Dolních Věstonic s ústy od malin, jindy od jahod.   Vladimír Stibor                                            28. října 2026

Mažou ti slzy ve tváři, med kolem úst; oharky sbírají ve snáři, na bohyně vrhají klatbu i půst,   A také, proč to už jednou neříci, trmácení pouští čtyřicet bídných let, výhled na moře a slova trpící; za jistých podmínek měsíční hvězdolet   nechají za sebou táhnout na laně; nikdo neví, zda je to loď či olihně, co se živí pojídáním vzpomínek.   Snímají z veslic plachty, sedí na ráhně, stokrát snad jen naoko se nutí do kázně, pod nosem ti vymáčknou malý pupínek.      Vladimír Stibor                                                        23. října 2026      PŘÍPRAVA  TOPIVA  NA  ZIMU 2026-2027  TĚ  OPRAVDU ...

  Viděl jsem tvou lásku na dlani, byla zraněná jitřními ptáky, mohla pokleknout, vydávat výkřik hlubší než lodní sirény, byla veselejší než lidé na pobřeží; nevědí totiž, co je čeká - mlha či slitina mědi a cínu; možná lodě, co se o tebe otřely a teď tě nikdo po boku nesmí pohladit. Tolik bolesti je ti ještě souzeno.     Vladimír Stibor                                                      22. října 2026                                                                             ...

                                                                                                                                                                       Už dlouho jsem neviděl a necítil ruce Aladina; hladí staré tváře po vlasech, odlévají rty do zubožené krajiny; dolévají pozdní vína těm, co nás milovali.   Vladimír Stibor                                     ...

    Chtěl bych své slovo vzít zpět, znovu šplhat na Bezděz po stráni plné zrcadel.   Chtěl bych své slovo mezi tvými ňadry hřát, vzít tě do náručí, položit oči na oltář. Ne jako oběť, ale jako poslední svatozář, co mnou prochází.   Chtěl bych své slovo vyměnit za tvé, ještě si připlatit za planoucí horu úsvitu. Kam jsi dal oči, ty můj blázínku?   Vladimír Stibor                           9. října 2026

Je hodina bohyní stojících těsně vedle sebe, ruce se jim proplétají za zády. Tu jedna z nich vykřikne Světlo není jen svatozář, ale pouto, písečná pláž, kde se z ničeho nic objevují sběrači sépiových kostí. Nohy jim pokrývá sůl.   Vladimír Stibor                                            11. října 2026

   Věřím na příběhy, na jejich hostování, na jejich skály a konec konců také protěže. Proti slunci stály v jedné řadě a každý desátý či poslední musel najít důvod k modlitbě.   Věřím na příběhy, na světla modrá a odstíny krve; rozlévají se dodnes po dlažbě, vsakují se do křížů, neboť drží jako nejlepší lidské pojidlo.   Věřím na příběhy, na jejich cestu do lesů nočních dravců; žijí tam pospolu, ze staletých cedrů stavějí celé lodě. Pak hledají odvážlivce s tvářemi z ebenu; musí najít v sobě moře, písek a sépiovou pláž. Ach ano, rovněž úlomek jitřní hvězdy. Hrozí nebezpečí, že se boty rozpadnou.   Vladimír Stibor                                                   V...

  Už nás nezabije smrt, nezvlčí v nás důstojnost; ta smrt, co má v sobě samet srn, chová se vždycky jako host.   U dveří neklidně klečí i prosí, chodívá nahá v borůvčí a ptá se, kdo ještě miluje své vosy, pak se v celé své kráse vztyčí.   Připustí Je tu malý nesoulad, ale také ještě jistý mistr Jan; vyměnil Betlémskou kapli za luční kameny,   Vyzvídá, zda je hlubší Úhlava či řeka Pád, co v nás skrývají obětní mince, na rtech prstoklad. Ach ano, jsme schopni hvězdné proměny?     Vladimír Stibor                                                       5. října 2026

 OD 12. ŘÍJNA  JSEM  PŘIJÍMALA  GRATULACE  K  NAROZENINÁM     – KTERÉ  LETOS BYLY  NEURČITÉ, PROTOŽE  JSEM  MOHLA  13. 10.  SLAVIT  BUĎ  OSMNÁCTINY  NEBO  OBRÁCENOU ČÍSLOVKU  81. ZÁLEŽELO NA  STAVU  NÁLADY   V  ČESKÉ  KRAJINĚ. GRATULACE  CHODILY  E MAILEM, MOBILEM, SMS ATP. NĚKTEŘÍ, HLAVNĚ  RODINA  PŘIŠLA  NEČEKANĚ  S PUGÉTEM A  POHOŠTĚNÍM, NEB  JÁ  NEBYLA  SCHOPNA  POHYBU  V ČASE  PŘED  16 HODINOU. PRVNÍM  GRATULANTEM  13. 10. BYL  DVORNÍ  BÁSNÍK TOMÁŠ  PŘIDAL, KTERÝ  VOLAL  V  7:30 HODIN. JINAK  CELKEM SUMA  SUMÁRUM  BYLO  GRATULUJÍCÍCH: 86. Níže uvádím některá přáníčka: Během dne došly trhané SMS (příliš dlouhé pro můj mobil – to znamená, že jedna věta přijde ráno, jedna v poledne a jedna večer):  Růženka Karásková – knihovnice...

  Nic není věčně, pak jsem se zalekl. Ani láska k jedné slečně; před ní jsem ale poklekl;   a viděl v ní jitřní bohyni, jak sestupuje na zem s jizvou na holém koleni. Je pro mne jasným důkazem,   že i na holé skále rostou pomeranče; nejdivočejší býci jsou z jednoho ranče, kam slunce chodí s tebou spát.   A také sny na jedné narýsované tečně; prochází námi, jak lana na vrcholu stěžně. Mohou nám ruce za zády rozvázat?     Vladimír Stibor                                                      4. října 2026

Z těch světélkujících slov rodí se louky plné hořců. Svádí je nefritová tma i lov, tlející listí, záznamy světců.   Místo knih hladí hluboké zářezy; bolí to, odemykají jizvy zápěstí. Věří, ach ano, myslí na mlžné závěsy, kde motýli jsou jemnou předzvěstí   dalších vzdušných soubojů. Vysypávají prach z nábojů; plují a vznášejí se nad vodní hladinou.   Musí se vyvléknout z postrojů, na přídi lodi obavy vtisknout do zvonů. Nemohou-li vstát, chvíli pokleknou.   Vladimír Stibor                                                                              ...