TMA VE TMĚ

 

 

 

 

Do tmy se vstupuje

nejvyšší branou,

nikudy jinudy.

 

V rozích zahrady

hoří hrdla Indie,

indigo i tvé rty tekutých chorálů

dlaň,

nabízející největší čáry životy,

meze hluchavek,

geosynklinály těch,

co nedošli.

 

Pak se to stane;

oči propustí vězně,

uzdraví malomocné,

všem ostatním přikáží:

Teď konečně ukažte,

co ve vás je.

 

Do tmy se vstupuje,

má drahá,

jako do tebe.

Věčné světlo v chrámové lodi

pozhasíná lojové svíčky,

pak si v tobě ještě chvíli čte.

 

Bože, jak stydím se,

jak mě to vzrušuje.

 

Vladimír Stibor                                                                          30. března 2026