OTAVÍNKA

                                                                                                                                                           to je nejhorší, co mne mohlo potkat; pláč, co neutiší žalářníka, sestupuje po schodech, vnímá pižmo zdí, drtí v dlaních orchidej. Pláč zpovědníka, co má moc nad našimi životy a troubí do světa, s kým jsme před rozbitým oknem spolu poklekly, střepy jen s ruměncem sebraly. Pláč a teď bych měl jít za tebou, propustit z lodě galejníky, promluvit s těmi, co se potácejí a mluví s náhorní planinou; letmý polibek ozdobit klínovým písmem. Pláč zpovědníka, ne, n...