OTAVÍNKA

  Kde rostou palmy, sídlí sněžní supové měsíce, mají své tajné zájmy; k snídani bolest, ústřice. Náhle se nám mění svět, nakloněná rovina je plná pavučin, a zpětný tah a drsný let. Já vím, jsem z tvých nočních kocovin. Krajina, co vniká do mých úst, je v jistém smyslu žízeň, vyžádaný půst jen v jiné přesnější znakové řeči. Tvá údolí přestávají náhle růst, vyplavují semena baobabů, dopíjejí džus; kladou mi polibky na srdce v poslední křeči. Vladimír Stibor                                    26. května 2026