OTAVÍNKA

 Přebírání písemností není vůbec jednoduché. A pokud se týká zrovna osobních   příběhů, korespondence, psaníček, fotografií, recenzí knížek. Místo, aby se papíry  tenčily, tak se doslova rozmnožují. Pořád to vypadá, že nic nedělám, než jen zcela  nešťastně sedím nad bednami, kde jsou publikace , časopisy a jiné artefakty o Písku  a uvažuji, zda či ono mám roztrhat a vyhodit, protože za pár týdnů si třeba ani zcela nevzpomenu, že něco takového existovalo a kde to je. Obtelefonovala jsem několik rodinných příslušníků, zda budou mít o něco zájem.   Až to vyhodím, bude už pozdě plakat nad rozlitým vínem. Pravda, leccos je už v počítači, ale až se odpojí, tak se už k tomu člověk ani nedostane. Já ty vzpomínky mám v poezii, knihách a všude kolem. Věřím tomu, že kdybych pustila mezi krabice někoho, kdo vše bere jen jako zbytečný papír, tak by to bylo okamžitě pryč. Jenže já se musím  vždy podívat o čem ten či onen dopis je, zda to nebude velká ztrát...