OTAVÍNKA

Jsou knihy knih, a tu a tam řeky plné tůní - kdo by se v nich vyznat měl, u jedné z nich stará bolest v polostínu trůní.   Vzpomínám na Aladina, na jeho lampu v podpaží; u říčky Brziny z nočního mlýna narychlo pytle mouky odváží.   Jsou v nich dodnes semena slunečnic, poslední šerpa, ach ano těch černých lvic, co běží s námi jako o život.   Uvazují lodě, přísahají na měsíc, chodí tam Venuše z Dolních Věstonic s ústy od malin, jindy od jahod.   Vladimír Stibor                                            28. října 2026

                                                                                                                                               Vejde za mnou,                                                                    zavře dveře koupelny                                                                 ...

    Milá přítelkyně Enelé, kolik člověk může za svůj život potkat bohyní, které mu změní život? Milý Vladimíre, na takovou otázku se nedá odpovědět počítáním. Někdo nepotká za celý život ani jednu, protože se dívá jinam. Jiný jich potká mnoho, ale nepozná je. A někdo potká jednu jedinou bytost — ženu, přítelkyni, učitelku, básnířku, matku, nebo třeba jen neznámou kolemjdoucí — a její přítomnost v něm zůstane navždy. Pak by mohl říci, že potkal bohyni. Nemyslím tím bohyni z bájí. Spíše člověka, který v nás otevře dveře do míst, o nichž jsme nevěděli, že existují. Někdy nám přinese lásku, jindy bolest, někdy odvahu, jindy poznání. Když odejde, nejsme už stejní jako předtím. Možná je zvláštní, že některé takové bohyně s námi zůstanou jen krátce. Přijdou na několik dní, měsíců nebo let, vykonají své dílo a zmizí. A přesto jejich stopa bývá hlubší než stopa lidí, kteří s námi prožili desetiletí. Kdybych měla odpovědět jednou větou, řekla bych: Člověk může potkat t...

 Probudila jsem se v čase mezi psem a vlkem, zmrzlá jak ratlík.  Měla jsem velikou zimnici, ještě větší než celý den a nic nějak  nešlo obalit moje tělo, abych se trochu zahřála. Doslova jsem  klepala zuby a ronila slzy. Nic nepomáhalo. Zabalila jsem se do  několika vlněných šálů , vypila  půl litru horkého čaje a s holí se dokulhala ven v představě, že se třeba nějak chůzí zahřeju. Kdepak, nic. Najednou vedle mne něco zakňučelo, šlápla jsem na něco co se pohybovalo s kožešinou na těle. Jenže v tu chvíli se objevila vysoká a statná postava bohyně lovu, která říkala, že mě už pozoruje nějaký čas. Zavede mě do jeskyně poblíž lesa a baziliky, kde je teplo , které pomůže. Za chvíli, během 60 minut bude svítat a lvice, které jsem šlápla na nohu mě obalí svou kožešinou a zahřeje. Její síla podrží teplo v těle několik dnů a třeba všechny moje bolesti v těle i zimnice brzy odejdou. Je to dáno nemocí, která vibruje v mém těle už několik desítek let a podědila jsem t...