OTAVÍNKA

Mažou ti slzy ve tváři, med kolem úst; oharky sbírají ve snáři, na bohyně vrhají klatbu i půst,   A také, proč to už jednou neříci, trmácení pouští čtyřicet bídných let, výhled na moře a slova trpící; za jistých podmínek měsíční hvězdolet   nechají za sebou táhnout na laně; nikdo neví, zda je to loď či olihně, co se živí pojídáním vzpomínek.   Snímají z veslic plachty, sedí na ráhně, stokrát snad jen naoko se nutí do kázně, pod nosem ti vymáčknou malý pupínek.      Vladimír Stibor                                                        23. října 2026      PŘÍPRAVA  TOPIVA  NA  ZIMU 2026-2027  TĚ  OPRAVDU ...

  Nenechá se nic dělat, jednoho dne se vrátí andělé; budou do nás vší silou řezat mráz nám bude běhat po těle.   Budou se ptát a slova křižovat; vytáhnou vzácné ryby na molo. Jednomu by se chtělo zaplakat, šupiny perleti přilepí na čelo.   Připustí Jsme možná odjinud; v zahradách, kde se v pase láme stud, nalezneme dům i říční tůně,   mnoho zbožných štik, dravých barakud. V modlitbách pluje štěstí nebo   lidský pud? Poslední z andělů za všechno může.   Vladimír Stibor                                                                 31. srpna 2026  

  Jsou země původu, planiny až příliš zakázaných krás; existují i řeky z neznámých důvodů pramenících těsně vedle nás.   Rozeznívají tím chrámy soutoků; čpícího bahna, šedých volavek. Z plujících rákosových ostrůvků tmu, ach bože, uvádějí ve zmatek.     Bojí se mnohé vysvětlit, číše holou dlaní vyčistit, dolít mešní víno z černých ostružin.   Na dně a ještě hlouběji má trilobit zjasněné noční vidění jak rys ostrovid. Přichází jako poslední do jitřních kin. Vladimír Stibor                                                 16. července 2026  

  CO  VŠECHNO  UMÍ  LEDŇÁČEK Slušelo by se umřít. Nejsou tu žádné sny, dokonce ani sebemenší komentáře; ledňáček se pro jedinou třpytku vrhne do vody, bolestí mu zrudnou obě tváře. Právě byl chudák přistižen probuzenou mluvící rybou úsvitu; fandí si, že bude vyzdvižen kdyby jen palčivou silou neklidu. Ruce se přece, ach ano nesmí nikdy chvět, měsíční přístav je plný opilců, kastanět; Stydím se ale přiznat. Ve tvém údolí pramení. Chvílemi pláče ten zvláštní pomerančový květ, divizny z modlitebny kradou noční stíny vět. Mezi rty prosvítá tvé domovní znamení. VLADIMÍR  STIBOR                                            29. 6. 2026

 

DUBNOVÝ SONET Až skončí tyto prapodivné svátky , lidem se vrátí úsměv, básním rým, svět přestane být nemocný a vratký, podám ti ruku, snad tě políbím. Podám ti ruku, snad tě políbím, najdeme spolu opuštěná slova a ke všedním dnům vrátíme se znova a možná rozkvete i rozmarýn. Možná, že rozkvete i rozmarýn, na jeviště se vrátí zpěv, do měst i vesnic klokotavý spěch. Zaplatím ráda všechny splátky, až s úsměvem tě znovu pozdravím, až se nám radost vrátí zpátky. SVATAVA MÁŠOVÁ (sepsáno 22.4.2020)