OTAVÍNKA

  Vladimír Stibor Miniatury – únor 2026     Sedla si ke mně pěkná lvice; než jsem se nadál, kousla mě do zadnice.     Poslední větve v ohništi chvílemi připomínají rdící se oblohu.   Bouře nosí na hrudi nejedno podzimní vyznamenání.   Cestou k obzoru našel jsem hluboké stopy, matičky z motoru.   Utíkám k poušti, řídnou tam stromy, hoří paláce termitů.   Opustíš-li mne, nech mi tu loď, co se brodí jitřními písky.   O slzách cosi málo vím, zalévají studánky, když kůže praská na dlaních.   Mezi chrámem a chatrčí stejní zahradníci zametají listí.     Z tvého údolí, ach, jak se to stydím říct, vycházejí karavany s mým svědomím.                                                               ...

  Ranní rybáři do očí barakud sypou modrou tmu.   Povzdechnutí. Zbičované polní kůly mění stigmata.   Toliko v Čechách Každý šlechetný čin úpí na kříži.   Jen svatá válka přináší hrozny slávy válečným dronům.   Nezpochybnění, to je to, oč tu běží při obětování.   Jen chrámová loď kdysi dávno na pláži hrála pasiáns.   Vladimír Stibor                               8. srpna 2024