Říká se, že kdo se vrací myšlenkami stále zpět, že stárne. Asi to tak je, ale dnešní den 31. března připomenout musím. Před 60 lety jsem jedním mladým mužem byla poprvé seznámena s tóny varhan. On byl takový šikovný muž, o sedm let starší, který ovládal hru na několik hudebních nástrojů, psal poezii a maloval. Jižní Čechy odkud pocházel, znal jako své boty a dostat se do kláštera, kam se nesmělo, ó jak dobrodružné a lákavé. Tenkrát v klášteře byl nějaký depozitář knih a starodávných listin. Zřejmě nebyl v onom prostoru poprvé, ale já zcela premiérově slyšela hrát varhany. A to mi ještě říkal, že slyším hrát tóny vltavských vod, které mají mnoho společného s tímto nástrojem. Byli jsme tam odpoledne, abychom nemuseli se zapálenými loučemi upozorňovat na pohyb v místech, kam se nesmí. Je to stejně zajímavé, že o tři roky později jsem se dozvěděla, že klášter v Zlaté Koruně je depozitem Vědecké knihovny České Budějovice, kde jsem vykonávala jako