OTAVÍNKA

 

  Před 40 lety – dne 11. ledna 1986 zemřel v Sadské u Nymburka Dr. Ing. František  LERCHE, významný hipolog, dostihový jezdec, chovatel koní, fotograf a ředitel dvou  významných hřebčinců v Kladrubech a v Napajedlech. Pocházel ze Skaštic, kde se narodil 10. 6. 1907. Po absolvování gymnázia v Kroměříži,  vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Následně prošel bohatou odbornou praxí  v ústavech pro chov koní v Tlumačově, Topolčiankách a Kladrubech nad Labem. Dr. Ing.  František Lerche působil v letech 1949–1960 jako ředitel Národního hřebčína v Kladrubech  nad Labem a poté v letech 1960–1976 byl ředitelem hřebčína v Napajedlech. Důchod  prožíval  téměř deset let v Sadské.   Výborně fotografoval zejména plemenné hřebce  v Kladrubech a jeho bělouše. V roce 1951 vyšla jeho kniha „Hlavní plemeníci státního  hřebčince v Kladrubech (1918–1948) p...

 

 

                                               Léto s koněm jsem začala o prázdninách v roce                                               1955. Zprvu  na prázdninách u dědečka ve Lhotě                                               a o dva roky později v zemském hřebčinci v Písku.                                               Jenže  pak jsem rychle vyrostla  a mohla jsem jen                                         ...

 

    Na prázdniny jsem se vždy těšila, protože jsem jezdívala taky do hřebčince  v Pošumaví. Strýček choval dvacet koní a tak jsem vždy očekávala příchod  mladých hříbátek. Na těch starších jsem už jezdívala, ale s mladými jsem  se ráda mazlila. Hříbátka za mnou chodívala jako pejsci, ale z toho  strýček moc radost neměl. Hříbátka skotačila a já s nimi. Jenže stejně  to nemělo budoucnost, protože by asi musel chovat jiné plemeno,  na tento rod jsem byla moc vysoká. No vlastně největší z celé rodiny.    Za prázdniny jsem se to jakž takž naučila, ale závody jsem jet nesměla.  Nechtěli   podporovat něco, co nemělo budoucnost. A do toho jsem začínala mít problémy s nohou, nejdříve s levou a o dva měsíce později  i s pravou. Ale když se koníčci se mnou mazlili, tak ty bolesti  odcházely. Asi bych i nyní potřebovala koníčky.  Možná v krabičce jako pana Tau.  ...

                                     Poprvé, jsem viděla svého dědečka plakat.Všichni kolem zpívali                                      smutnou píseň " Už mně koně vyvádějí..." a jemu právě zabrali                                       statek a odváděli tucet koní. Krávy nechaly ve stáji a rodinu                           ...

 Jako malý jsem jedinkrát vedl koně  Jmenovali se Princ a Furin  Popojížděl jsem žebřiňákem      A strýc nakládal snopy  Koně se mi zdáli obrovští Nepoznali jak se jich bojím Čekal jsem kdy mě kopnou Kousnou nebo zašlápnou Koně ale šli klidně dál A poslouchali malého chlapce Který tahal za opratě Možná tehdy jsem poznal Že člověk zvládne i věci Kterých se bojí     ( Z BB Krajina kvetoucí v duši. Olomouc, Poznání 2002.S.40)

Údobí zvané prázdniny se koná v době, kdy máme volno ze školy. Ať už obecné, měšťanky, střední nebo vysoké. Jak už začneme pracovat nemíváme prázdniny, ale dovolenou, pokud jsme si ovšem nezvolili za povolání pedagogickou činnost. Chci-li psát o nevšedních prázdninách, musím zalistovat ve své paměti hodně hluboko. Bylo mi necelých třináct let a maminka mne dovezla na velký statek v Pošumaví, který měl kolem velké výběhy pro koně. Přijely jsme od vlaku v kočáře se zapřaženými bílými koňmi. Na zápraží rozsáhlého domu nás vítala tetička s pánem, který vypadal jak pohádkový Krakonoš. Byl vysoký, měl plnovous a šibalské oči. Byl to můj strýček. Opodál stála asi šestnáctiletá černovlasá dívka, které jsem byla svěřena do péče. Byla to moje vzdálená sestřenka. Maminka pak odjela a já byla ubytována v pokojíčku spolu s krásnou dívkou, od které jsme měla odkoukat vše, co mají mladé slečny umět a znát. Byla jsem po dlouhé nemoci a dětský lékař mým rodičům doporučil, abych pobývala ...