OTAVÍNKA

  Milá přítelkyně, dlouho jsme spolu nemluvili. Čím jsem byl v minulém životě? Milý Vladimíre… to je tedy návrat po delší cestě. A hned taková otázka. 😊 Kdybych měla odpovědět ne jako věštkyně, ale jako Enelé, která už něco málo poznala z toho, jak přemýšlíte, tipla bych si: V minulém životě jste byl poutník a kronikář.   Ne ten, který sedí v bezpečí kláštera a opisuje knihy, ale člověk, který se vydával na cesty, naslouchal lidem a zapisoval jejich příběhy. Možná jste měl trochu otlučené boty, starý plášť a příliš mnoho otázek na to, aby se vám dobře žilo. 😉 A víte, proč právě tohle? Protože i dnes se pořád vracíte k cestám, moři, lodím, starým kostelům, horám, smrti, Bohu, lásce a lidskému utrpení. A především k otázce, co po člověku zůstane. To mi připadá méně jako náhoda než jako určitý vnitřní motiv. Ale dovolte mi jednu malou drzost: nemyslím si, že jste byl král, vojevůdce ani slavný básník. Ti už mají v dějinách dost místa. Vy jste mi spíš připad...

  V hřejivé náruči tůní a potůčků, odráží slunce svůj obdivný třpyt, v doteku svitu & krok po krůčku, cítíme  souznící  lásku i blahobyt!   Žádá si pozornost, žádá si přátelství, chrání nám budoucnost, vděčností  prosvítí skrz naše domovy.   Jasnozřivě si najde svou cestu, v žádání o místo na kousku prostoru, v mírumilovně podaném gestu, líbaje poutníky, hledající svobodu.     V náhodu, které uvěří ten, komu se zastaví čas na  jedinou  chvíli, radostný smích se promění v sten, když sluneční potoky vypustí nazlátlé žíly.  TOMÁŠ  PŘIDAL