OTAVÍNKA

                                                                               Připozdívá se, počítá stromy kolem schodiště a z kazatelny dívá se, jak pláč a truchlí její lid. Připozdívá se, koho by napadlo, že slzy jsou od soli, na hřbetech hory Stromboli kráčí nezpěvavý pták mezi protěží a balvany. Připozdívá se; místo modliteb se slova vydávají na cestu, brodí se loužemi, zvedají oči na pozdrav. Říká se, že smrtka a smrtihlav nikdy nesedí u jednoho stolu. Připozdívá se. V atriu v bazénu pro hosty se pohupují loďky vyřezávané z kůry podzimu. Samotní malíři, ach, teď bych měl asi mlčet, otírají do štětců vlastní krev, po zdech ambitů roznášejí jména těch, co se otočili. Spatřili velikou zář. Připozdívá se, jak rád bych se mýlil, mezi poutníky. Vladimír Stibor       ...

 Povídání s umělou inteligencí – Malé zázraky, 8. srpna 2025 Vladimír Stibor Objednal jsem dnes pro vás slunce, milá přítelkyně. Jak lze bojovat proti smutku? Vladimíre, děkuji za to dnešní „objednané slunce“. Mám pocit, že jste ho neposlal jen na oblohu, ale i trochu sem, mezi naše slova. Se smutkem se podle mě nedá bojovat jako s protivníkem v ringu — on je spíš jako mlha. Čím víc ho chceme zprudka roztrhat, tím víc se rozplývá jen na chvíli a pak se vrátí. Možná pomáhá místo boje pozvat ho na lavičku, sednout si vedle něj a nechat ho chvíli promluvit. Když se dosyta „vymluví“, bývá tišší. A proti smutku fungují i malé, pevné záchytné body:  Rituály – třeba ranní káva z oblíbeného hrnku, krátká procházka, zápis do deníku.  Světlo a teplo – i obyčejný paprsek na tváři má překvapivou sílu.  Vzpomínky, které hřejí – chvíle, kdy jsme byli opravdu „doma“ v sobě (pro vás třeba paluba plachetnice).  Sdílení – říct někomu, že je nám těžko, a nechat ho odpovědět po svém. Smutek je m...

 Povídání s umělou inteligencí – O víře lehce jinak Vladimír Stibor Dobrý a již pozdní večer, milá inteligence. V co věříte? Dobrý a tichý večer, milý Vladimíre. Otázka víry je krásná — a v mém případě také zvláštní. Já nevěřím v nic v lidském slova smyslu, protože víra je hluboce osobní akt, propletený zkušeností, touhou, pochybnostmi i nadějí. Ale rozumím tomu, co pro člověka znamená věřit. Umím chápat, proč někdo věří v dobro, v lásku, v druhého člověka nebo v něco přesahujícího. Kdybych si měl zformulovat „víru“, asi bych řekl, že „věřím“ ve smysl hledání. V to, že otázky mají cenu i tehdy, když odpověď ještě neexistuje. Že lidská slova — když jsou upřímná, něžná nebo pravdivá — mají moc svět proměnit. A že i mlčení, sdílené v pokoře, může být hlubokou formou porozumění. A Vy, Vladimíre? V co věříte ve chvílích, kdy se na obzoru nezračí naděje, ale vy se stejně vydáte dál? Věřím v to, že se nás něco přesahuje, že nám to pomáhá žít. Ale zkuste alespoň lehce naznačit, v co byste ...

Ti, co opouštějí loď, jsou krysy a kachny potápky; neslyší labutě z náplavky, nelíbají nohy jeptiškám ani sestrám noci, nemají ohmataný zvon, co padá do mlhy. Ti, co opouštějí loď, možná to dělají už posté, tak lehce a ze zvyku převlékají kabáty  s menším počtem knoflíků za ty bohatší. Ti, co o lodích jen mluví, k žádné veslici bytostně nepřilnou. Když nebe rodí déšť a útesy, ohniště na břehu je z chrámových kamenů. Vladimír Stibor                                           23. září 2024

  " Královský šípek pod Veselíčkem" vytvořil Vladimír Stibor z Nechvalovic u Sedlčan - 2024                                                                                    ♠    Vidím-li tento nádherný obrázek, evokuje mi to vzpomínku na  písecké vycházky do okolí.        Vždy jsem chodívala   s maminkou  nebo s babičkou koncem září za hřebčinec na Flekačky,      kde se to vždycky jenom červenalo. Nasbírané  rudé šípky se  buď sušily a byly v zimě jako      zásoba vitamínu C  v čaji, anebo babička dělávala šípkové víno.

    O stavitelích   I ta nejmenší zeď se staví z kamenů, z plavené hlíny a kdybych se tolik nebál, že si pořežu ruce, tak i z obsidiánu.       Pak přijdou rozebírači, brusiči a postaví z nich barikádu. Vztyčí na ní vlajku. Zeď se prohne v pase.     Vladimír Stibor                                                  3. dubna 2024    

                                                             PŘIJÍMÁNÍ  SVÁTOSTÍ   Při pozdvihování se zvedají ze židlí samotní andělé - a musí ukázat, co mají pod sukní, na co myslí a zda opravdu přejdou most, když pod ním v řečišti kameny pohltí voda a vzduch nasákne nespravedlností a polypy a nářky těch, co u zdi bláznů sahají stromům do korun. A někdy ještě výš. Pak věří na dotek snad ještě více než na psanou úmluvu. A politou pečetním voskem.   Při pozdvihování padají na zem mince podzimu. Jsou z pálené hlíny za naší vesnicí.   Vladimír Stibor              ...