NĚCO POSVÁTNÉHO

 

Tvůj okouzlující úsměv,

hřejivý dotek na kůži,

bytostně trvající láska,

to je něco posvátného.

 

Pramení to čistě

& klokotá touhou,

v živých tepnách,

jako proud znovuzrození.

 

Jsi důvodem mého života,

příčina toho, že opět vstanu,

když padám ke dnu,

zachytím se těsně, než přijde tříštivý náraz...

 

A postavím radostně 

tváří k tvým očím,

v nichž dotknu se

nekonečnosti i smrti.

 

Vím, že tvá posvátnost

zří z upřímné lásky,

vím, že jsi ty jako já,

oba tvoříme autonomní vesmírnou Archu.

 

Jakmile měsíc překoná svítání,

ve skrytu duší ztělesníme

svá vlastní přání

jako naše poslední.

 

Jako něco posvátného,

čistšího, než je tichá modlitba,

jež odejde z otisků rtů,

ale nikoliv z našich pamětí.

 

Buďme nástroji posvátnými,

jako spřízněné rytmy,

které z nás líbezně vycházejí...

 

 TOMÁŠ  PŘIDAL