OTAVÍNKA

  Kráčím beze stop, zanechávám stín reality, odrážející záblesky sazí, přinášeje  opravdové  štěstí do života.   Vedou mě schody, vcházím do tvého srdce, jak  šalamounsky  našlapuji, čas připozdívá, otálí jako slepec.   Vyměřuje si svůj vnitřní svět, dlaní cítí, avšak neuchopí v/ čas/ ně, láska se vzdaluje mým břehům intimity i přibližuje se sílícím srdečním tlukotem bouře.    Zažívám krásu hřmění, vracím hlas  zpátky  po ozvěně, jak tančící víly propletou prsty blesku, sjede z mého nitra okamžik, zachycující světlo.   Ozáří mě opravdovost aury, vykvetou paprsky srdce kolem hlavy, a zatímco Ozáření proměňuje moji tělesnost, v duši jsem stále tím, kým  už napořád  zůstávám...   ...jako živá vzpomínka, zaznamenaná Osudem i dotekem času, jako naděje, vytesaná do kamene, přikrytá mechem starším, jako člověk sám, odvěké přítomno v mezičase jediné existence. ...