K oknu jsem včera a dnes přistoupila s velikou touhou, únor byl ještě. Zítra už bude březen - splavné růžové deště. Dobrotivá síla sestoupí s nebe na zemi a země štěstím oněmí. Zvolna, ach zvolna budu otvírat okénko bílé. Snad bude se chtít zaplakat, že v mém pokoji - nepokoji ve vázičce křišťálové bázlivé fialky stojí. Otevru okna a uvidím v daleko na obzoře rolníka, který jde, zpívá a oře. Ruce si přiložím na ústa a zavolám:"Země má, bolí to?" Hlas veliký mi z daleka odpoví: " Zarůstá obilím, sestro!" To bude v dubnu. A zázrak se stane. Náhle se rozrostu do dáli, do široka. Už budu zemí a srdce mé, pole nezorané, lehne si pod tím, kdo řekne mu: Chlebe! S železným pluhem i radost mi do srdce vkročí, že ležíc tu naznak, já s nebes vidím své nebe a oráč z mých očí. JIŘÍ WOLKER (Z knihy- Štetinová, Da...