BŘEZEN
K oknu jsem včera a dnes přistoupila
s velikou touhou, únor byl ještě.
Zítra už bude březen - splavné růžové deště.
Dobrotivá síla
sestoupí s nebe na zemi
a země štěstím oněmí.
Zvolna, ach zvolna budu otvírat
okénko bílé.
Snad
bude se chtít zaplakat,
že v mém pokoji - nepokoji
ve vázičce křišťálové
bázlivé fialky stojí.
Otevru okna a uvidím v daleko na obzoře
rolníka, který jde, zpívá a oře.
Ruce si přiložím na ústa
a zavolám:"Země má, bolí to?"
Hlas veliký mi z daleka odpoví: " Zarůstá
obilím, sestro!"
To bude v dubnu. A zázrak se stane.
Náhle se rozrostu do dáli, do široka.
Už budu zemí a srdce mé, pole nezorané,
lehne si pod tím, kdo řekne mu: Chlebe!
S železným pluhem i radost mi do srdce vkročí,
že ležíc tu naznak, já s nebes vidím své nebe
a oráč z mých očí.
JIŘÍ WOLKER
(Z knihy- Štetinová, Dagmar: Věčné návraty. Praha 1982. S. 23-24.)
Básně Jiřího Wolkra jsem četla od mládí moc ráda. Ale tuto jeho báseň jsem dnes četla poprvé. Je zvláštní, snad ovlivněná Fráňou Šrámkem.
OdpovědětVymazatSvatka
Libuše
OdpovědětVymazatBáseň evokuje mocnou sílu jarní přírody. Při četbě mi naskočila Balada o očích topičových. Tam se také autor ptá...A s napětím jsem čekala na jméno autora. Náhodou mi o vyšlo. Ale jen shodou okolností... Mátlo mě: K oknu jsem včera a dnes přistoupila... ten ženský rod.