OTAVÍNKA

                                        Dne 25. července 1965 jsem se setkala se spisovatelem                                         Bohumilem HRABALEM, rod. jménem Bohumilem                                          Františkem Kilianem, JUDr.                                           Setkali jsme se v lázních Vráž u Písku, kam autor                                           jezdíval pravidelně na léčení. Pracovnice n.p. Kniha Písek,             ...

 PROČ JEJ ČTOU Pracovna v Kersku i hospoda U Tygra stálí štamgasti i obdivovatelé Kančí pečínka se šípkovou omáčkou hospůdka u lesa vzpomínky jdou Své chvíle prožíval mezi lidmi u piva a studiem života Studiem života studiem poznání čistý jazyk jadrné vyznání Život s lidmi a mezi lidmi život ve vší parádě starostí i radostí naplněn Živočišné lidství kouzlo okamžiku romány, příběhy, múzy, politiku LIBUŠE  MATYSÍKOVÁ (Z bb Slova v tichu. F-M 2024. S. 9.)

 Řeka loudavá stezka, v peřejích přestávek si pohrává s kaménky jak děcko. Když večer plačící mlhou visí nad zátokou, tu vydechují tůní zamlklé lekníny a v hlubinách myšlenky kvasí. A nyní přišel, řeko, čas, kdy říkej, že jsi věčně mladá a že stárnu, že prchneš v okamžení, kdy se zastavím, že zemru. Říkej, co chceš, vždyť jsem tě přišpendlil napínáčky slov na bílý papír. BOHUMIL  HRABAL Je docela možné, že tato báseň je o řece Otavě. Spisovatel Bohumil Hrabal jezdíval často do lázní Vráž u Písku a když jsem se tam s ním potkala, tak mi vyprávěl, že chodí na dlouhé procházky až k Otavě, která jej fascinuje. A že o ní napsal báseň. Setkala jsem se s ním 25. července 1965, když jsem si byla podepsat některé jeho knihy. Dlouho jsem tuto báseň hledala, až jsem ji našla ve sbírce Ztracená ulička (1991).  /Fotografie řeky Otavy - Antonín Mareš/

 " Na umění není vůbec nic. Dokonce na umění      je to krásný, že nemusíte vůbec psát, můžete     to dělat, jako jsem to dělal i já. Napřed jsem      vždycky jako žil a k tomu jsem si dělal     komentář."    

 " Obraz nesmí být momentkou,     k tomu účelu slouží fotografie."   VLADIMÍR  BOUDNÍK český malíř a grafik ( 17. 3. 1924 - 5. 12. 1968)  Přátelil se s Mikulášem Medkem (1926-1977) , Egonem Bondy (1930-2007) a Bohumilem Hrabalem (1914-1997), který napsal o něm povídku Něžný barbar.

    Řeka, toulavá stezka, v peřejích přestávek si pohrává s kaménky jak děcko. Když večer plačící mlhou  visí nad zátokou, tu vydechují tůní zamlklé lekníny a v hlubinách myšlenky kvasí.     A nyní přišel, řeko, čas, kdy říkej, že jsi věčně mladá a že stárnu,  že prchneš v okamžení, kdy se zastavím, že zemru. Říkej, co chceš, vždyť jsem tě přišpendlil napínáčky slov na bílý  papír.   BOHUMIL  HRABAL  (1914 -  1997)  Pan spisovatel často a rád jezdíval do Vráže u Písku. Kolem taky teče řeka Otava, kterou si též zamiloval. Shodli jsme se na tom v srpnu 1965, když jsem jela do lázní prodávat knihy a on seděl v křesle obklopen fanynkami, kterým podepisoval knihy.  

     " Psaní je obrana nejen proti nudě, ale psaním se člověk tak nějak léčí    z melancholie, je to nakonec milé, když vyjde knížka, ale když    nemáte děti, tak co opravdu dělat? Psát dál, aby se člověk vyléčil   z tesknoty a opuštěnosti."   BOHUMIL  HRABAL (28.3. 1914 - 3. 2. 1997 )      ČEST  JEHO  PAMÁTCE!     S panem spisovatelem jsem se poprvé sešla po vydání jeho knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, shodou náhod v lázních Vráž u Písku, kam jsme jeli prodávat knihy v září 1965 a byl o ni velký zájem. Všichni kupující měli to štěstí, že si knihu mohli nechat  podepsat. Ohromný zážitek!