OTAVÍNKA

  Když jsem si dnes na státní svátek svatého Václava roku 2026 četla časopis RYTMUS    ŽIVOTA z 21. 9. – tak po článku o Halině Pavlovské „Rány, posměch a cizí ruka na stehně…“ se mi vybavila vzpomínka na strašidla ve sklepě. Měla jsem pět let a chodívala jsem do sklepa, kde kromě uhlí byl  velký regál se zavařenými kompoty a uloženou zeleninou v písku, jakož i police  s jablky  zimními. Maminka mě tam posílala, abych přinesla to či ono. Bydleli jsme v přízemí, a  tak do sklepa vedlo jen šestnáct schodů. Osm ke vchodu z domu a dalších osm  ke  dvorku. Chodívala jsem tam ráda až do doby, než jsem potkala v uličce pana domácího,  který měl zřejmě ohromnou radost, že může malou holku vystrašit. Objevil se z čista  jasna a udělal „bububu!“ Já se tak lekla, že jsem upustila zavařené jeřabiny na zem a utíkala jsem s pláčem honem  za maminkou, plakajíc, že je dole ve sklepě bubák. Pan dom...

 

  Jsou vzpomínky a noci plné jeřabin. Těch dlouhých černých květů tmy; lebedí si mezi vrhači stínů, kráskám rozepínají na plavkách horní díl.   Jsou vzpomínky; pronásledují v dálce Atlantidu, její pobřeží, strážce rozvalin a umírající neschopné říct k ránu, kdo zvítězil, kdo jako druhý trefil cíl.   Jsou vzpomínky; opodál zdi plné semen akátů, hliněné tabulky vymleté deštěm, popsané pohanskou krví. A uprostřed nejhorší sněhové vánice na krchově v Jinočanech jsme se tiskli k sobě, líbali se a proměňovali slznou sůl v nejbližší krajinu.   Pak se nebe roztáhlo, objevil se nejstarší z andělů. Nebojte se, tomu Nejvyššímu nic neřeknu.   Vladimír Stibor                                                       27...

      VZÁCNÁ  NÁVŠTĚVA        V podvečer přišel za mnou můj vnuk Jáchym. Přišel si vyzvednou dáreček k narozeninám,         které měl 7. ledna. Jenže mezitím se kurýroval z nachlazení, taky dělal zkoušku na VŠ          dne 9.1. v Šumperku a udělal k všeobecné radosti. Moje spolužačka mu poslala  balíček křížal         z jablek ze zvíkovské zahrádky, který došel pozdě odpoledne na Silvestra, což byl zázrak.         Taky jsem mu přiložila obálku s bankovkou, aby si vylepšil kulturní zájmy.           Je samozřejmé, že jsem využila i jeho schopností počítačových znalostí. Akorát nikdy u mne          nechce nic jíst. Sladké nejí, ale já taky ne, takže jej nikdy nemohu pohostit.  

 

Kdyby jen sny, drátěná košile se rozpadá na bocích, rezne, ztrácí rukávy, do vína přisypává ledový déšť. Ptačí obloha rudne, hory z jeřabin pokrývají louky, co tu byly před tebou. Vladimír Stibor                                                               9. července 2025