SNÍH V JINOČANECH

 

Jsou vzpomínky

a noci plné jeřabin.

Těch dlouhých černých květů tmy;

lebedí si mezi vrhači stínů,

kráskám rozepínají na plavkách horní díl.

 

Jsou vzpomínky;

pronásledují v dálce Atlantidu,

její pobřeží,

strážce rozvalin

a umírající neschopné říct k ránu,

kdo zvítězil,

kdo jako druhý trefil cíl.

 

Jsou vzpomínky;

opodál zdi plné semen akátů,

hliněné tabulky

vymleté deštěm,

popsané pohanskou krví.

A uprostřed nejhorší sněhové vánice

na krchově v Jinočanech

jsme se tiskli k sobě,

líbali se

a proměňovali slznou sůl

v nejbližší krajinu.

 

Pak se nebe roztáhlo,

objevil se nejstarší z andělů.

Nebojte se,

tomu Nejvyššímu nic neřeknu.

 

Vladimír Stibor                                                      27. července 2026