ČTVRTEK 23. 7. 2026 byl velmi očekávaný, protože jsme chtěli vidět výstavu
fotografií prof. Jindřicha Štreita nazvanou Z MĚSTA VEN. Jít totiž na výstavu,
za kulturou či jinam s někým a ne sám, zdvojnásobuje požitek. Máte pak možnost
zněkolikanásobit vnímání celé akce ať už v pozitivním nebo negativním pojetí.
Vzhledem k tomu, že jsem po covidu imobilní, stává se ze mne závislák. Tedy
člověk, který potřebuje mít vedle sebe někoho s kým si rozumí, někoho, kdo má
vnímání podobné a kdo pomůže. A protože tímto člověkem je dvorní básník blogu
OTAVÍNKA Tomáš PŘIDAL, musela jsem vyčkat, až bude mít dovolenou. Oba jsme
se těšili a čekali dva měsíce na dnešní den. Výše jmenovaná výstava byla zahájena
21. května 2026 v Muzeu umění, Denisova 47 Olomouc.
Na oběd jsme zcela výjimečně jeli do podniku Lahůdky U Martináska,
Ostružnická ulice, uprostřed. Je tam výborné jídlo, obsluha a jídlo je jak
od maminky.
Dokumentační fotky dělal Tom a tady vidíte, jak jsem byla spokojená, jak mi chutnalo.
Seděla jsem v chodítku.
Pohled do sálu Lahůdky, kde jsme obědvali Výzdoba sálu Lahůdky Historická Olomouc
Protože taxík vás doveze jen na rozhraní dvou ulic a pak už začíná pěší zóna a už tam
nesmíte, tak jsme se vydali pěšky do Muzea umění na výstavu Jindřicha Štreita.
Fotografická a kurátorská činnost jubilanta, který oslaví 80. narozeniny 5. září 2026
je v Muzeu umístěna v 1. patře ve dvou místnostech.
Všechny plakáty, letáky, články v regionálním tisku a pod. lákají návštěvníky, mladé,
starší mobilní i imobilní, vozíčkáře a i ty, co skoro nechodí do prostor muzea umění,
že mají bezbariérové možnosti. Ale nemají nic. Je to podvod. Netušila jsem, že tato
tolik vážená instituce se těmto lidem vysmívá, když jim slibuje něco, co není pravda.
Jedinečná výstavní perspektiva jen pro vyvolené,
tím myslím zdravé, chodící po svých, protože imobilní se tam nedostanou.
Přijde mi to nefér. Možná, že to snad ani významný umělec Jindřich Štreit neví, že
jeho výstava se koná v prostorách, kam ti postižení nemají možnost se dostat. Já se
tam dostala díky ochotě a pomoci dvou mužů, kteří mne drželi, abych nespadla a ty
nohy pokládala na schody, aniž bych měla sílu s nimi pohybovat. Strašně mě to
vyčerpalo a i když výstava dosud neprezentovaných fotografií byla jedinečná, lituji
všech, kteří se tam nedostanou a taky přemýšlím, zda instituce, která chystá takovou
jubilejní lahůdku si uvědomuje, že imobilní návštěvníci jsou taky lidé, kteří to chtějí
vidět. Možná že podcenili tuto skutečnost, ale určitě na bezbariérový přístup dostali
finance z EU.
Nevím, na koho se obrátit a kdo by pomohl v Olomouci tuto záležitost vyřešit.
Možná na Ministerstvo kultury?
A to sem jel autobus imobilních návštěvníků z jihu Moravy, které se naštěstí podařilo
ještě zastavit a odklonit jejich cestu jinam.
V Olomouci je plno omezení a hlavně pro imobilní občany. Tomu člověk ani nevěří,
dokud se do té situace sám nedostane. Jízda tramvají bez doprovodu je téměř nemožná
a tak jezdíte taxíkem. Pokud byste chtěli použít taxík pro seniory, musíte mít doprovod,
ale i ten se platí a pak vás to stojí ještě víc než taxík normální.
A uzavřít dům s pečovatelskou službou ze všech stran a udělat jednosměrku, aby lidi
nemohli vyjíždět a sanitky i jiná auta přijíždět je Kocourkovská mentalita Olomouce.
Celkem jsem ušla 800 m.
Doma jsme si udělali kafíčko a naladili se do nálady po vynikajícím malinovém řezu
od Martináska. Museli jsme trochu vstřebat to zklamání, jak se něco říká a píše
a skutek utek. Tom je v závěru taky vyfocený, ale z G 13, protože předtím fotil
sám a Otavínka, která si skřípla palec vchodovými dveřmi na pravé ruce nemohla
nic takového dělat. Jen si nechat zrengenovat ruku na kurátorské části výstavy.
Dvorní básník v mojí minigarsonce,
který už spláchl s dobrou kávou zklamání z muzea.
Tak tohle je opravdu smutné! Napsala bych na radnici a možná i na stránky pořádajícího institutu.
OdpovědětVymazatTak snad to bude příště někde jinde mnohem lepší.
Přeji krásné dny.