OTAVÍNKA

  Kde přespávají ti nejlepší z nás? Uctívají jinou krajinu, nebo se stydí, že na schodišti podél ambitů zametají listí, to nejkřehčí a s jemným žebrováním pod nohama. Čím dál víc jim to trvá. Kde přespávají a spějí-li vůbec, musí políbit hvězdy v houpací síti, zblízka se jim dívat do očí. Neusnou-li, zjistí, že ty jejich tváře jsou jejich nejstarších dcer. Trochu od šminky, slzy ze sopečného popela, rty polévané vůní pomerančových krajů.                    Vladimír Stibor                                                                              21. ledna 2026

                                                                               Připozdívá se, počítá stromy kolem schodiště a z kazatelny dívá se, jak pláč a truchlí její lid. Připozdívá se, koho by napadlo, že slzy jsou od soli, na hřbetech hory Stromboli kráčí nezpěvavý pták mezi protěží a balvany. Připozdívá se; místo modliteb se slova vydávají na cestu, brodí se loužemi, zvedají oči na pozdrav. Říká se, že smrtka a smrtihlav nikdy nesedí u jednoho stolu. Připozdívá se. V atriu v bazénu pro hosty se pohupují loďky vyřezávané z kůry podzimu. Samotní malíři, ach, teď bych měl asi mlčet, otírají do štětců vlastní krev, po zdech ambitů roznášejí jména těch, co se otočili. Spatřili velikou zář. Připozdívá se, jak rád bych se mýlil, mezi poutníky. Vladimír Stibor       ...