OTAVÍNKA

                                                                           lidská postava z bláta nesouměrná silueta někdo do ní strká klacíkem z dubové stezky prastařice velká řeka odděluje lidstvo pravěku a novověku hlasy mluví o velké potopě prší z chrličů stékají slzy kajících se kněz v pobořené modle na sebe bere podobu Krista z lásky se plíží city ovíjí se jako květy kolem srdečních komor propojení andělé se bouří v hromobití vlastních pěstí které vystřelují od paží ochránců a smůla se lepí na paty když po ní chodí zlé opičky TOMÁŠ  PŘIDAL