Putování nebeských válečníků Cesta protkaná zlatou nití, kopíruje tiché údolí, ujíždí po ní nebeští válečníci, klaní se slunci, zvedají meče ve zbožné úctě. Oblační hřebci mají rubínové oči, kopyta se míhají se zlatými podkovami vstříc zlatavému prachu. Zastaví se u pramene, kde sedí potulný bard s mlčící loutnou, dají napít koním z té křišťálové tůně, a vyslechnou si starou baladu, z které bolí u srdce, bardův hlas naříká, loutna je rozmrzelá. Jezdci barda odmění zlatými penízky, které hřejí v dlani jako miniaturní sluníčka. Putují dál, jejich cesta bude dobrá i zlá. Déšť jim bubnuje do helem a stéká po zářivém brnění ve ztrápeném odpuštění, blesky rachotí kladivy bohů, zima je vtíravá milenka, s kterou se neradi přátelí. Jejich srdce jsou však věrna králi, doputují do míst, kde sídlí ďábelské zlo lačné po jejich duších. Prolomí kletbu uvrhnutou na krále, a král opět promluví spravedlivým hlasem, vypudí vyvrhele a vrahy z říše, kam vedou jenom kroky čestných. Prolomí kletbu, kdy král