OTAVÍNKA

  Před půlnocí 13. ledna 2026   jsem uslyšela zvonky velkých saní, do kterých se zapřahují koně.  Před domem bylo čtyřspřeží černých vraníků a velké sáně, kde seděli dva lidé zachumlaní  v kožešině.   Oblékla jsem se do teplého, vzala zimní hůl s hrotem na sníh a vyšla před dům.  Už mě vítal můj tatínek, který mi pomohl do saní a vyjeli jsme kamsi daleko. Jakmile jsem totiž  vstoupila do saní, tak ty se vznesly a jako by dostaly křídla. Vedle tatínka seděla maminka,  zachumlaná v objemné kožešině, celá šťastná, že se vidíme. Odletěly jsme do Chvalešovic  u Temelína a přistáli v rodišti mého tatínka. Když jsme přistáli na dvoře statku, tak jsme došli  do velké místnosti, kde hořel krb a za stolem seděl  můj dědeček s babičkou, kteří byli velmi  rádi, že mě vidí. Říkali, že dnes kdy měl narozeniny můj tatínek mu chtěli udělat radost, a tak  poslali sáně do Olomouce. Ve stáji na mě čeká bílý koník, co...