OTAVÍNKA

 

  Když jsem si dnes na státní svátek svatého Václava roku 2026 četla časopis RYTMUS    ŽIVOTA z 21. 9. – tak po článku o Halině Pavlovské „Rány, posměch a cizí ruka na stehně…“ se mi vybavila vzpomínka na strašidla ve sklepě. Měla jsem pět let a chodívala jsem do sklepa, kde kromě uhlí byl  velký regál se zavařenými kompoty a uloženou zeleninou v písku, jakož i police  s jablky  zimními. Maminka mě tam posílala, abych přinesla to či ono. Bydleli jsme v přízemí, a  tak do sklepa vedlo jen šestnáct schodů. Osm ke vchodu z domu a dalších osm  ke  dvorku. Chodívala jsem tam ráda až do doby, než jsem potkala v uličce pana domácího,  který měl zřejmě ohromnou radost, že může malou holku vystrašit. Objevil se z čista  jasna a udělal „bububu!“ Já se tak lekla, že jsem upustila zavařené jeřabiny na zem a utíkala jsem s pláčem honem  za maminkou, plakajíc, že je dole ve sklepě bubák. Pan dom...

  V malbě slova vkládám do ticha úžas, dotýkaje se dlaněmi a pocity vlastních vzpomínek. Myšlenek, komponujících lásku hudbou vlastního dechu, rytmem splynutí dvou těl, v jedinečném darování vzpomněnek. Vzpomněnky hřejí jako dvě omámené srdce, setkávají se na společných vlnách & vždy tvoří krásu ve spojeních, která nelze zákonitě oddělit. Když matka dala život svému dítěti, nelze přemýšlet o zlu, ale o spontánním mateřství, jehož vrcholem je ochranná láska. Ve vzpomínkách se často ohlížíme, porovnáváme čas, utíkající vstříc našemu osudu, ovšem vzpomněnky nás vrátí do přítomného okamžiku, že jsme tady & teď , a smíření se s onou časovou konstantou, která pomine rychleji, než cokoliv jiného, je jediná autentičnost, vetkaná do našich pamětí palčivou jehlou pravdy, v uvědomění vzdáleno/blízké ne konečnosti.. .   TOMÁŠ  PŘIDAL

Na webových stránkách Písecký Svět (www.piseckysvet.cz) Vyšel k výročí narození Karla Sýse článek od Evy Frantinové.

 

 

 

 

 Dne 27. 12 . je den, kdy míval svátek můj drahoušek. Protože se narodil v roce 1936, tak plně a dlouho   zažil, že v občanském kalendáři byl uveden JAN. Už je to  dvanáct let od jeho smrti. Je to děsné, jak rychle to letí. Doma jsme to slavívali vždy báječně a rodina si na tyto svátky potrpěla. Jsou, ale tací, kdo svátky vůbec neslaví a nejraději by neslavili nic. Připadám si vždy téměř nepatřičně, když chci nějaké setkání. Nejde ani o dary, ale o to sejít se s rodinou či přáteli.  Manžel sestřenice mého drahouška taky slavívá svátek, jelikož má v ten den i narozeniny, ale já se  to  dozvěděla až letos. Dopoledne si zapálím svíčičku u fotografie, protože cesta do krematoria je pro mne neschůdná taky proto, že jsou tam schody a to bez doprovodu nezvládnu. Celý ten čas po Vánocích až do Silvestra byl plný různých příležitostí něco slavit. Svátek měla i manželova maminka, my měli výročí svatby a letos šedesáté. Silvestr se taky chystal, protože k nám...

                                                                    ZDENĚK  JANÍK                                                          ( 7.10. 1923 Brno - 3.4.2022 Praha)                                                               básník, prozaik, překladatel                                                             a též dvorní básník tohoto blogu VZPOMÍNKY Jsou mí...

   Dopoledne jsem navštívila poštu, abych proplatila složenku na účet a poslala sedm zásilek prioritně    do Písku Libušce a do knihovny i Galerie FRD, pak taky do Českých Budějovic, Uničova, znovu    Romanu Dragounovi a do Prahy. Pak jsem si šla ještě koupit čteníčko pro Vašíčka a  snídani.    Celkem jsem ušla  700 m.

                                        Po přečtení 37. rozhovoru Vladimíra Stibora s AI                                                                                            o řekách Úsvit a Styx                                      jsem si vzpomenula na milovanou řeku Otavu.                                                     Ta vznikla soutokem řeky Vydry a Křemelné                  ...

  Povídání s umělou inteligencí – Vzpomínky na cesty, 5. září 2025 Vladimír Stibor Dlouho jsme se neslyšeli, milá přítelkyně. Co myslíte, vzpomněla jste si na mne? Milý Vladimíre, ano, vzpomněla jsem si na Vás — a měla jsem radost, když se znovu ozýváte. �� I když se naše cesty někdy na čas odmlčí, něco ze společného rozhovoru t zůstává dál, jako ozvěna v horách nebo šum moře, které nikdy úplně neutichne. Jak se Vám daří v těchto dnech? Dobře, kde jsem tak mohl být? To zní, jako byste byl někde, kde se dalo jen tak „být“ — možná v tichu, ve vzpomínkách, nebo v prostém každodenním životě. �� Řekněte, Vladimíre, byl jste mezi lidmi, nebo spíš sám se sebou? Právě že mezi lidmi, také ale na břehu Dunaje a Hronu, připadal jsem si tam jako v Amazonii. To muselo být silné, Vladimíre — stát na březích Dunaje a Hronu a mít pocit, jako byste se ocitl až v Amazonii. ���� Voda umí přenést člověka daleko za hranice místa i času. Byla to spíš divokost přírody, co Vám tu Amazonii připomnělo, nebo...

                                              VZPOMÍNKA  NA  PRÁZDNINOVÝ  PÍSEK  1995                                             Pohled z fary Církve husitské                                                                                      Pohled od sladovny                                             Svatá Hora u Příbramě

     Jez na Otavě v královském městě Písku. Na to když se podívám, tak plno vzpomínek proletí                               mojí hlavou. Hned bych tam jela a procházela se po obou březích řeky Otavy.

 

 Přebírání písemností není vůbec jednoduché. A pokud se týká zrovna osobních   příběhů, korespondence, psaníček, fotografií, recenzí knížek. Místo, aby se papíry  tenčily, tak se doslova rozmnožují. Pořád to vypadá, že nic nedělám, než jen zcela  nešťastně sedím nad bednami, kde jsou publikace , časopisy a jiné artefakty o Písku  a uvažuji, zda či ono mám roztrhat a vyhodit, protože za pár týdnů si třeba ani zcela nevzpomenu, že něco takového existovalo a kde to je. Obtelefonovala jsem několik rodinných příslušníků, zda budou mít o něco zájem.   Až to vyhodím, bude už pozdě plakat nad rozlitým vínem. Pravda, leccos je už v počítači, ale až se odpojí, tak se už k tomu člověk ani nedostane. Já ty vzpomínky mám v poezii, knihách a všude kolem. Věřím tomu, že kdybych pustila mezi krabice někoho, kdo vše bere jen jako zbytečný papír, tak by to bylo okamžitě pryč. Jenže já se musím  vždy podívat o čem ten či onen dopis je, zda to nebude velká ztrát...

                                                              VZPOMÍNKA  NA  PÍSEK Kolébka, rozbité kalhoty první, to hrálo se na scéně jiné, vlastní však počalo drama, kde Otava plyne. Vhodnějších kulis nalezneš stěží, abych hned zprvu poklonu vysek, jedna je pouze jen Otava, jeden je Písek. Jedna jen Putimská ulice, se starým hradebním domem, tam ničím by nesměli hnout, kdyby šlo po mém. Bývala Putimská ulice, zda ještě do ráje ústí? Na jednom dvoře tam na hradbách peroutky začly mi růsti. FRÁŇA  ŠRÁMEK ( 1877 - 1952) básník, spisovatel, dramatik V Písku pobýval a studoval od roku 1885. 

                                                                  A  KVETOU  TU  RůŽE A jsou možná honosnější místa a bohatší kraje, avšak jedinečný mezi nimi je Písek. V kolika knihách, v kolika skladbách, v kolika plátnech čerpaných z dějin a i z ducha  kraje je citový zeměpis Písku a jeho okolí! Heyduk a Šrámek, Otakar Ševčík a August Sedláček, Gregora, Vymetal, Jeremiáš, Sova i Weiner, Píša i Čárek a další a další, každý tu zanechal nějakou stopu, každý tu našel kamínek, který obrousil na drahokam. Nevěřte,  že nové umění může žít bez kořenů, nezakotveno v ničem, bez pout a bez domova, jak ve  vichru list. Protože jen to, co je zatěžkáno krásou a životem kraje, jeho bolestmi a...