OTAVÍNKA

                                                      ANEB  DVA  LITERÁTI  NA  ZÍDCE                                                ZÁKLADNÍ  ŠKOLY  V NÁMĚŠTI  NA  HANÉ                                               Doc. PhDr. František Všetička  navštívil  rodiště                                               několika spisovatelů a potřeboval si nafotit rodné                              ...

 

  Dnešní den, ačkoliv měla svátek XÉNIE, což znamená žena pohostinná, byl opředen  jakoby smolnými událostmi. Taxík, který jezdí na dojezd 10 minut byl o 15 minut  opožděn. Když jsem dojela k Červenému kostelu, kde jsem měla pracovní schůzku, byla na budově veliká cedule, že je kavárna ČK uzavřena neb se tam koná jakási důležitá akce. Přemístila jsem se proto s Aničkou, které jsem chtěla předat dárečky k narozeninám, které měla 16.11. do naší někdejší oblíbené kavárny BOHÉMA.  Tam jsme si daly café a zákusek, já tedy borůvkovou kostku. Setrvaly jsme tam téměř hodinu a pak jsem se vypravila do Sázavanu v Riegrové ulici, kde jsem zakoupila dva dortíky Slaný karamel a dva chlebíčky i koláčky. Pak jsem se dokulhala do SPEA, k obvodnímu lékaři. Ještě štěstí, že jsem tak učinila, protože jsem chtěla zavčas objednat léky a náplasti na bolest než vypuknou Vánoce a všechno je jinak. Bylo i dnes. Po zaklepání se otevřely dveře  a v nich jiná sestřička. Na můj dotaz, kde j...

Poušť sám nepřejdu, má ve všech koutech zakázané zahrady; před tebou pokleknu, vzdám se náhrady. Nebudu chtít tisíc lvic; stačí mi jediná běžící přes hřeben, v údolích padá sníh a z okenic stékají rty; ach, byl jsem zasažen tím modrým světlem z Atlantidy, hněvem neklidu mé manekýny. Jméno si bere z oblohy. Vrací se z tanečních, má své finty; řekne Miláčku, tak někdy jindy. Bolí mě cosi uvnitř, nemohu na nohy. Vladimír Stibor                                                               17. dubna 2025

Dnešní den - 21. 8. 2024  jsem  zjistila, že se nepostavím na nohy. Bolesti byly tak kruté, že jsem téměř seděla v mokru, jak jsem  plakala, potila se a přemýšlela, co dělat. Z nemocnice se taky nikdo neozýval, aby pomohl, až jsem se rozhodla tam zavolat. Zjistila jsem, že můj spásný anděl sestřička JANINKA, která měla v rukou léčebnou sílu, je na neschopence a leží v nemocnici. To znamená, že asi brzy  nepomůže. Stále jsem v paměti vyvolávala všechny její postupy za půlroční péče a působení jejího kouzla na moje nohy. Když léky nepomáhají a její ruce, pokud je přiložila na rány, odvedly bolesti daleko. Od května dosud jsem měla přestávku, protože jsem musela chodit na různá vyšetření, pak pobýt v nemocnici, byly  dovolené a vše se komplikovalo. Nohy s její péčí se náramně hojily a měly nakročíno k uzavření. Jenže pak jsem byla v nemocnici a protože se léčil jiný problém, tak bércáčky dostaly zabrat, jelikož každý doktor má jiný názor a postup. Nyní mám velikost...

Jedna z mála jistot     Jde a nezastaví se. Upouští pod nohy   koule ze skla a nefritu; po zdech stékají jiná slunce.   Jde a nesedne si; musela by nás přehlédnout.     Vladimír Stibor                                               17. března 2024  

  Jméno ŠIMON i SIMON je uvedeno v českém kalendáři  dne 22. prosince . V ČR žije na 7000 jmenovců. Jméno  je hebrejského původu a jde o biblické jméno. Od 22.12. do 22. 1. nesmím chodit, takže pouze na WC a jinak nožky šetřit, polohovat a mazat třemi medikamenty dvakrát denně.   Pokud bych chtěla sedět u počítače, tak 15 minut, pak procvičit nohy dle pokynů a mít je nahoře jak v té oboře. Krokové variace proto přerušuji. 365 dnů přes veškerou péči trvání vedlo k špatnému výsledku, ale, co doktor, tak jiný postup. Obvodní doktorka mě nepustila k své lékařce, ale já k ní šla hned po Urgentu a tak zvolila jiný postup. Léky se několikanásobně zvedly a tak jsem během 3 dnů  zaplatila 3000,-Kč. Přitom ty léky nedostanete bez předpisu, ale většinu z nich platí v plné míře pacient. Co, loni stálo 80,-Kč  nyní stojí 180  a více. Co se dá dělat? Kéž by to aspoň pomohlo.    

     Jako desetiletá holčička jsem mívala časté bolesti nohou,  a taky se stalo, že jsem nemohla ráno vstát a jít do školy,  protože jsem se nepostavila. Místní lékaři v nemocnici si s tím nevěděli rady a tak jsem jezdívala do Prahy. Ale pak po třínedělní hospitalizaci se páni doktoři shodli na tom, že asi jde o vzácnou růstovou poruchu, protože jsem rychle rostla jako poválečné dítě, ve dvanácti letech jsem měřila 182 cm. Nesměla jsem cvičit, tancovat, jezdit na kole, na bruslích, na lyžích, zkrátka, co nejméně pohybu. Jenže bolesti nepolevovaly a taky jsem často ochrnovala. Při každé větší zátěži, později po porodu nebo po žlučníkové nebo slinivkové kolice atd. Pořád jsme někam jezdili, ale nic nezabíralo. Pak jsme vyhledali jednoho bylinkáře, který poradil , abych vyhledala mraveniště v lese a dávala střídavě nohy do velkého kopce černých mravenců. Moc   příjemné to nebylo, ale ty šílené bolesti se přece jen zmírnily. V té době jsem s oblibou četla knihy...

       Nevím, co se stalo, ale nemohu chodit ani s holí ani s chodítkem. Zkrátka nechodí to. Možná změna počasí?! V noci se mi sice fajn spalo, ale podlamují se mi nohy a neudělám ani krok. Nějak jsem  si to asi moc pochvalovala.