MRAVENCI NOSÍ ÚLEVU

 

 

 Jako desetiletá holčička jsem mívala časté bolesti nohou,

 a taky se stalo, že jsem nemohla ráno vstát a jít do školy,

 protože jsem se nepostavila. Místní lékaři v nemocnici

si s tím nevěděli rady a tak jsem jezdívala do Prahy. Ale

pak po třínedělní hospitalizaci se páni doktoři shodli na

tom, že asi jde o vzácnou růstovou poruchu, protože jsem

rychle rostla jako poválečné dítě, ve dvanácti letech jsem

měřila 182 cm. Nesměla jsem cvičit, tancovat, jezdit na

kole, na bruslích, na lyžích, zkrátka, co nejméně pohybu.

Jenže bolesti nepolevovaly a taky jsem často ochrnovala.

Při každé větší zátěži, později po porodu nebo po žlučníkové

nebo slinivkové kolice atd. Pořád jsme někam jezdili, ale

nic nezabíralo. Pak jsme vyhledali jednoho bylinkáře,

který poradil , abych vyhledala mraveniště v lese a dávala

střídavě nohy do velkého kopce černých mravenců. Moc

 

příjemné to nebylo, ale ty šílené bolesti se přece jen

zmírnily. V té době jsem s oblibou četla knihy

O.Sekory: Ferda Mravenec. 

Pravděpodobně se všechny bolesti i bolístky postupem let sčítají.

Chtěli mne obě nohy operovat, ale nejlepší specialista emigroval

do Švýcarska  a ti další neměli takové úspěchy a tak jsem to

nakonec zamítla. Ta operace se mohla dělat až po věku 20 let.

Kdybych neměla otevřené rány, taky bych si návštěvu v mraveništi 

"objednala".