ROZJÍMÁNÍ U OTAVY
OTAVA
Tomáš Přidal
Pouštím slova po vodě,
slova o lásce a svobodě.
Prý v ní hoří kameny,
Jak? Voda pokrčí oběma rameny.
Tam, kde poklidně si pramení,
milá Otava dá poutníkům znamení.
Protéká Pískem od věky věků,
lidé ji ctí ve slávě i v pokleku.
Jediné, čeho si libuje,
že ji každý bezmezně miluje.
Miluje tak, že když do ní kamenem (u)hodí,
propluje Charón se svojí podsvětní lodí.
Potěžká očima v rukou Tvůj Osud,
sveze Tě životem, jak nikoho dosud.
Ve slově smrt nabídne příměří & milost,
s Otavou drží směr (i její bohatou minulost).
Otavo, svědkyně dávných časů,
nedej šedi dnů a plyň si v jasu.
Jasné je více než pohled čirý,
Otava miluje a drží se své víry.
Víry v ní točí se?
Možná v životě čas...
I člověk mýlí se,
jak
jeho ospalý hlas.
Tato báseň je upomínkou na jednu knihovnici,
která v roce 1962 byla v písecké knihovně
na praxi a já tam chodila na brigádu.
Její dcera si nepřeje, abych se o ní kdekoliv zmiňovala,
ale velmi ovlivnila moje rozhodnutí studovat knihovnictví.
Dnes by měla narozeniny a řeka Otava jí velmi okouzlila.
Kamarádily jsme se, pocházela z Olomouce a když já tam
byla v roce 1965 na praxi, tak mě vzala na Šibřinky, kde
jsem se seznámila s nastávajícím manželem.
Často a ráda na ní vzpomínám.
ČEST JEJÍ PAMÁTCE!






Libuše
OdpovědětVymazatOslava životadárné řeky Otavy zní vznešeně. Slova básníka po ní plují jako voda sama.