OTAVÍNKA

      ZNIČENÝ ZÁMECKÝ KLAVÍR Tomáš Přidal S jednou holkou, která se místy jmenovala Klára a místy byla mojí sestrou Veronikou, zničili jsme klávesy jednoho starého klavíru. Ten klavír jsme v myšlenkách zahodili, v představě někam do vody, mysleli jsme i doufali, že jsme jej utopili stejně jako tíhu onoho provinění. Klára (nebo Veronika?) tomu nedávala váhu, až si nás oba předvolali a začalo se vyšetřovat... Museli jsme zničený klavír uhradit; tak zněl Rozsudek! Byl to zámecký klavír; jako menší než jsme teď (a pod finančním trestem cítili jsme se doslova jako liliputi, kteří na takové peníze nikdy nedosáhnou) jsme si na něj v zámecké komnatě chodívali hrát... Brnkat na klávesy, i když jsme spíše brnkali na nervy někomu úplně jinému... Ovšem teď jsme dohráli! Svět se nám rozplynul... Stejně jako naše Naděje (i prominutí) v onom trápení, za které jsme si stejně vlastně mohli sami. A z toho plyne Ponaučení, stejně jako mělké...