OTAVÍNKA

    Procházím seznamy smrtí; ani jedna se mi nezdá. Vždycky na mne číhá v trní, říká, že jsem stará klepna.   Všechno, co jsem věděl, vložil jsem na oheň; plamen samotný nic neviděl - snad jen výheň a oliheň.   Nesmíš to brát tak vážně - jedna bude přísahat, druhá vlažně poručí chrámová schodiště květy posypat.   Zůstane pouliční smrt, tvá vůně, zaslíbené a tolikrát hříšné stráně, kde jsi chtěl se pro mne chvíli rozdávat.   Vladimír Stibor                                                  3. listopadu 2026

  Zatímco spíš, v mysli jsem u tebe Tomáš Přidal K nedožitým 75. narozeninám mého kamaráda Jiřího Borůvky ( *4. 11. 1951  –  † 10. 12. 2025) Přelstít Osud? To nedokáže nikdo. V myšlenkách jsem často u tebe & mám tě rád ještě víc... I když ti to nemůžu říct z očí do očí, pořád tě vidím, někdy se přistihnu, jak nahlížím do tvé duše, a jsem přesvědčen, že tady stále jsi! Že jsi vlastně neodešel napořád , jenom na chvíli poodstoupil z našich životů, abychom se  znovu pozdravili  v ještě srdečnější atmosféře. Smrt nerozdělí přátelství ani lásku, ba naopak umocní ony základy v něco, čemu se říká navždy; v hluboké spojení, které je nesmrtelné. Kamaráde, nezapomenu, nikdy, těším se, až se znovu setkáme a popovídáme, zatímco jsi spal... Je toho hodně, co Ti chci říct! VZPOMÍNÁME! (velký přítel dvorního básníka)

                                                           (foto: roku 2016, u Janíků v Praze)                                                                   TOMÁŠ  ŠOBR  - básník a spisovatel                                                        umělecký pseudonym  Zdeňka Janíka                                                        Narozen 7. října 1923 v Brně       ...

  Ty mé hoře, kde mám to své moře plné sasanek a útesů? Cítím se bouřlivě nebo skvěle, když tě objemu? K té hoře mám strach jít sám.     Vladimír Stibor                                     29. září 2016

  Až se vrátí, položí ti na jazyk minci z polí, kde nebesa táhla pluh. Byla hořká, plná děr a rzi sedřená ze všech stran. Koneckonců jediná, co tě milovala.   Vladimír Stibor                         27. září 2026

  Můžeš-li, poklekni. Myslel jsem, že milují jen žlutou a černou snad podle zbarvení a pak také tmu, provazy z pavučin; spí mezi trámy. Opravují palisádu, mé i tvé svítání. Dolévají jed do misek na nádvoří, kudy poběží bohabojný lid, licipáni a nejstarší dcery Berberů v těch dlouhých šatek, z nichž se nám točí hlava.   Vladimír Stibor                                  22. září 2026    

  Chtěl bych, aby se vrátil řád. Jen tak na chvíli, možná jen z přátelství. Řád věcí a sluncí; světélkují jablka by rostla na stromech, rozmlouvala by s ptáky neptáky, starého kamaráda držela za ruku, rozkládala sny jako švestky na děrovaný plát, viděla babičku Františku, jak ještě za ranní tmy stojí u kamen, roztápí šiškami a říká Dnes bude králík s nádivkou odpoledne sváteční pohádka v rádiu, dvojbarevná kakaová bábovka nebo jen suché placky s jablečnými povidly.   Vladimír Stibor                                                                             25. září 2...

  Jsou z našich andělů tak trochu paf; nejstarší naši zahradu mají jak svůj harém, dolévají kadidlo neklidu a pak projevují zájem, chtějí po nás jedinou jistotu. Máme jim říct, odkud jdeme a kam a čím je vlastně cíl, mineme-li Šahrazád a utopíme-li zvon do mlhy v bahně.   Jsou z našich andělů tak trochu na větvi. Jsou z našich ptáků, co tam sídlí,   celí uondaní a nemocní.   Vladimír Stibor                                       21. září 2026

  Až zlomí kliku u dveří, znejistí, spálí na popel režnou sutanu, otevře tmu nožem na jablka, řekne Za těmi dveřmi schází schod, a místo o povětří náhle sníme mluvíme o té nejkrásnější termice - vidí tě nahou, hvězdy má schované, když se tak naoko stydí, v tunice.   Vladimír Stibor                                                       19. září 2026

  Zatím tu nejsou žádné komentáře. Kde nic není, ani smrt nebere. Má vlastní nepřečtené breviáře, pod stolem si klidně ustele.   Čeká na stáří, stáčí provazy z líčí; mnozí z nás už měli doplňovat dav, nad kalvárií se strašidelně mračí na prsou hřeje tikající, zvláštní tlak.   Ještě jsme si probůh nezvykli, zatím jsme v chrámu málo promokli, v ambitech z okapů prýští krev.   Důstojnost jsme kamsi ukryli, tu dračici, co tu byla před chvílí. A teď chce po nás trochu té lásky zpět.     Vladimír Stibor                                                         15. září 2026          

  Už mi nikdo nepíše; pražádný stín, který by se měnil v toulavé mraky, neklesá na schody kalvárie. Obnažují se tu divizny, nebe tak nějak hořce a drobně pláče.   Už mi nikdo nepíše; podsvícená klávesnice klečí u okna, stěžuji si na otlačená kolena, zalévá svým potem převislé pelargónie. Nad nimi krouží v žlutočerných hábitech sršni. Nabídli sami od sebe rituál o nezabíjení.   Už mi nikdo nepíše. Stará knihovna nepraská ve švech; uchovává si tomu navzdory vzorky DNA rudé skvrny z naplaven bolesti a písků potoka Cedron. V těch místech vlhnou hliněné tabulky z Ninive a pouštní prach rozpíná křídla.   Už mi nikdo nepíše; ani pisálci ani tiskoví mluvčí. Ani z mých milovaných hor a ještě uctívanějších řek nevycházejí žebráci, bílí jeleni, laně s nalomenými hroty šípů v blízkosti svých životů. Napětí, ach ano, je cítit mnohem hlubší.   Vladimír Stibor       ...

    Proměním nebe v moře volavek, proplují krajinou; s malíři podzimu posnídají tolik pralinek, že jim ruce ani ústa stačit nebudou.   Proměním nebe v tvůj skrytý chrám, boží muka mezi stehny a remízky; pak na modlení dám úplně vše z rozbité kasičky.   A nebe bude křičet Toho si tam ještě nechte, má tolik dřiny před sebou, spoustu dluhů a vizí. Do pouště musí dotáhnout toulavé deště. A také duhu, před níž oči neuhnou.   Vladimír Stibor                                                    15. září 2026

                                                                               aneb Na začátku měsíce září   Když odplouvají básníci, vycházejí z lesů bílí jeleni. Již od pradávna měsíčním světlem, jak bývá v Čechách dobrým zvykem, bývají zraněni. Krok za krokem.   Vladimír Stibor                            4. září 2026

    Mám strach. Vykřikne tma, uzavře se kruh; ten kruh s obručí kolem pasu, kdy jeptišky slunečního jasu, a náhle všechno do sebe zapadá, svlékají svůj hábit a nechci říci šat; vymývají vředy plné hnisu. Mám strach ptát se jich na jména; ta poslední bude jistě Magdaléna, první pochází ze Sáby.   Byly spatřeny mezi nocí a tanečnicemi.     Vladimír Stibor                                                26. srpna 2026

     

                                                                                                                                                               Zase jsem prohrál na celé čáře; chtěl bych se konečně jednou opít, vytrhat pobledlé stránky z breviáře, chvíli vzdorovat, pak se neprobudit.   Nečekaně bych spatřil slunce se sukní vysoko nad hlavou, jak trestá své mravokárce. Poruč srdci, padá-li únavou.   Ach, doroste zář, nařasená opona. Hlavní výpravčí co vzteky doběla chtěl si jen nechat malé nádraží.   Mezi pražci by růže macecha zale...

                        Před 130 lety - dne 24. července 1896 se narodila ve Vlkoši u Přerova                       Oldřiška JANČÍKOVÁ, učitelka, vlastivědná pracovnice Hané a básnířka.                        Napsala básně : Zpěvy o Hané;                                                  Rodná země J.A. Komenského;                                                  Haná Bezručova;                         Zemřela 18. 2. 1977 v Přerově.                       ...