OTAVÍNKA

  Šla jsem dneska na procházku, po sluníčku. Hledat radost, žlutou barvu a záhonek   pro svou lásku. To jsou kvítka žluté barvy, jako je slunko  vedle mráčku. Občas kdosi    slíbí volat, ale nejde signál o víkendu a tak je smutek milí zlatí na obláčku. Našla    jsem já přece jenom štěstí venku a objevila čtyřlístky u plotu jednoho domku a jen zmáčkla    foťáček pro obrázek, někdy stačí podívat se na oblázek.                    Kdybych byla u řeky v milovaném Písku, určitě bych si stavěla zenovou hromádku                  u břehu Otavy, kde jsem to mívala ráda, ale u Bystřice či Moravy, obou řek Olomouce,                                   jsem podobnou lokalitu nenašla. Břeh je tu příliš příkrý a s chodítkem si tam netroufnete.          ...

    Už se otázkám nebráním, lezou mi, mršky malé, do slov, do básní. Tmu prokletou i tmoucí od sebe zaháním; píši krví – ach ano – nepříjemné doznání.   Zasychá prudce jako evangelisté. Bezhlavě vylézají na strom a počítají legie. Bijí se do hrudi: Jsme slepí houslisté. Sáhnou na bubny, miniou studny, a ne že ne.   V otázkách klesají po paměti ještě hlouběji, vzal bych na to jed i prostořekou naději. Keře šípků ale cestou z kalvárie   připustí, s kým běželi po noční ranveji. Světla se hřála pod postelí ve tvém pokoji. Teď už víš, jaká ruka slzy smyje.   Vladimír Stibor                                              28. března 2026        

 Dnes, když byla souvislá sněhová pokrývka , tak já ač jsem měla plno  plánů, kam všude půjdu a co kde zařídím, tak jsem se nakonec vůbec  nepostavila. Už v neděli jsem na tom byla bídně a odmítala jsem jednu   návštěvu za druhou. Přece se nemohu chlubit slzami a bolestí a pořád se nějak přetvařovat, což ani moc neumím.         Dopoledne jsem musela poprosit i kolem jdoucí, aby mi sundali některé věci na balkoně, které se větrem přesunuli, kam neměli. 

      Květiny, vonící čistotou lesních strání, květiny, zářící mateřskou péčí, květiny, zkropené slzami deště, ty všechny lze spatřit a obdivovat! Okvětní lístky hrají všemi barvami, jako karbaníci, sázející karty na stůl,  proměňují se v našich představách, v našich náladách vyvolávají ozvěny citu, vrací nám naději a víru v lásku, vrací nám to, co zůstane našimi opravdovými přáními... Stačí přivonět a ucítit, jak ztělesnění duší  prostupuje těmito květy, rostou s námi & uvadají bez nás. TOMÁŠ  PŘIDAL