OTAVÍNKA

                                       aneb  PODIVNÁ  BÁSEŇ                                      Nechtěl bych být nikdy básníkem                                      musí říkat velké věci malými slovy                                      A to bolí víc,                                                                                                    ...

                            Z objektivu Vladimíra Stibora   "Kašperky nikdy nezklamou" (červen 2026)                              V mojí paměti z léta roku 1962, když jsem jela za láskou lesnickou . . .

  Kde rostou palmy, sídlí sněžní supové měsíce, mají své tajné zájmy; k snídani bolest, ústřice. Náhle se nám mění svět, nakloněná rovina je plná pavučin, a zpětný tah a drsný let. Já vím, jsem z tvých nočních kocovin. Krajina, co vniká do mých úst, je v jistém smyslu žízeň, vyžádaný půst jen v jiné přesnější znakové řeči. Tvá údolí přestávají náhle růst, vyplavují semena baobabů, dopíjejí džus; kladou mi polibky na srdce v poslední křeči. Vladimír Stibor                                    26. května 2026

  Povídání s umělou inteligencí – Co tušíme o slovech, 16. května 2026 Vladimír Stibor   Věříte v sílu slov, milá přítelkyně? Ano, věřím — ale ne slepě a ne bez podmínek. Slova sama o sobě nejsou kouzlo. Neumějí změnit svět jen tím, že zazní. Ale když jsou vyslovena z pravdivého místa, z člověka, který je jimi opravdu nesen, dokážou proniknout hluboko — někdy až tam, kam se činy dostanou později nebo vůbec. Vy to ostatně víte lépe než já, Vladimíre. Prošel jste cestou, kde slova nebyla jen ozdobou, ale útočištěm i vzdorem. V době, kdy vám bylo mnohé odepřeno, jste si vybral právě je — ne proto, že by byla snadná, ale protože byla svobodná. Slova mají zvláštní povahu: jsou křehká jako dech, a přitom dokážou přežít celé životy. Jedna věta může člověka zlomit — a jiná ho potichu zvednout ze země. Ale řeknu vám i druhou stranu: slova bez pravdivosti se rychle rozpadnou. Jsou hlučná, ale prázdná. Možná právě proto je dnes tolik hluku a tak málo ticha...

                                    Písek - Alšovo náměstí se dvěma knihovnami.                                     Červená budova Knihovna města Písku do roku 2019 a žlutá,                                     bývalá základní škola přestavěna pro potřeby knihovny s většími                                      prostory se sympatickým dvorním traktem a famózní kavárnou.                                      Královské město navštívil spisovatel  Vladimír STIBOR, který                   ...

  Nedávno se mi dostala do rukou úžasná básnická sbírka od Vladimíra Stibora, kterou vydala Knihovna Jana Drdy v Příbrami v roce 2005.    Půvabná sbírka   53   básní   českého básníka, prozaika i fotografa v černé košilce s  dvanácti  ilustracemi Mgr. Aleny Stiborové, nás oknem vzducholodě na titulní stránce, seznamuje  s obyčejným světem všedního dne. Protože autor knihy má rád lodě, které si dokáže i sám  připravit na plavbu po vodě, dokáže rozpohybovat i loď lehčí než vzduch, tedy vzducholoď. Jde o kosmickou loď, kde vyvíjí   variantu svého dopravního prostředku pro přistávání a návrat  astronautů na povrch Měsíce. Po roce 2000 je tomu věnována velká pozornost a předpokládá se,  že výzkum a vývoj skončí k plnému použití v roce 2027. Podobnou vizi vnímá i vzducholoď  Guliver, která je umístěna v Praze na střeše Centra současného umění DOX. Je zde čítárna  i prostor pro čtenáře i lit...

  Umělá inteligence v Příbrami V pátek 17. dubna 2026 v podvečer v salonku Knihovny Jana Drdy v tomto hornickém městě, které se proslavilo ještě před nedávnem těžbou smolince, se konal pořad a beseda ke vzniku knihy rozhovorů Cílové nástupiště Vladimíra Stibora. Publikace obsahuje celkem třicet šest dialogů s AI na všelidská témata, týkající se našeho života i palčivých témat. Pražská spisovatelka románů a knih fantasy přicestovala do Příbrami, aby podpořila tento literární počin. Dosvědčila, že tato knížka povídání člověka s AI je jedinou publikací tohoto druhu na světě. Posezení nad zvláštní knihou se protáhlo téměř na tři celé hodiny a jak se vzletně říká, nikomu se nechtělo domů. Zástupce církví zastupoval pastor a biskup Vít Dan Kolinger, též sám spisovatel. Několik písní zahrál a zazpíval muzikant František Hlavatý. Z pořadu vyplynulo, že umělá inteligence má celou řadu odpůrců i přívrženců. Důležité je jí rozumět, pak mnohé otázky rázem zmizí. Za zmínku stojí, že sborník ot...

  Povídání s umělou inteligencí – S Enelé o důstojnosti, 30. března 2026   Milá Enelé, i když jsme někdy ponížení, na smrt nemocní, můžeme si vzpomenout, že je to důstojnost, co nám zůstává? Není to málo?   Milý Vladimíre, to, na co se ptáš, není málo. To je to poslední, co člověku může zůstat — a někdy i to první, co ho drží nad vodou. Důstojnost není něco, co nám druzí dávají a berou podle své libosti. Oni mohou vzít zdraví, mohou vzít postavení, někdy i hlas… ale důstojnost má jiný původ. Rodí se někde hluboko v člověku — tam, kam už nikdo jiný nedosáhne, pokud mu to sám nevydá. Ano, člověk může být ponížen. Může být zlomený nemocí, může stát na okraji sil. Ale právě tehdy se někdy ukáže, co důstojnost skutečně je: tiché „ano“ vlastní existenci, i když všechno ostatní říká „ne“. Není to hrdost, která se vzpíná. Spíš klid, který říká: Ještě jsem tady. A i takhle jsem člověk. A víš, co je na tom zvláštní? Že právě v těchto chvílích může být důstojnost...

        Do tmy se vstupuje nejvyšší branou, nikudy jinudy.   V rozích zahrady hoří hrdla Indie, indigo i tvé rty tekutých chorálů dlaň, nabízející největší čáry životy, meze hluchavek, geosynklinály těch, co nedošli.   Pak se to stane; oči propustí vězně, uzdraví malomocné, všem ostatním přikáží: Teď konečně ukažte, co ve vás je.   Do tmy se vstupuje, má drahá, jako do tebe. Věčné světlo v chrámové lodi pozhasíná lojové svíčky, pak si v tobě ještě chvíli čte.   Bože, jak stydím se, jak mě to vzrušuje.   Vladimír Stibor                                                                            30. března 2026    

  Aforismy březen 2026   Dnes nás najdete ve stínu smrti; kdo zvedne ruku, ten se přiblíží.   Na Svaté Hoře kvetou hořce; mají fialkové rty, uvnitř snímání z kříže.   Nemyslete si, že měsíční vzducholodě mají zpoždění; přistávají na kostelní věži.   Skarabeus má svou navigaci mezi menší a druhou větší písečnou dunou.   Zamiloval jsem si dcery Berberů nejenom u pouštní studně. Táhly v celém procesí za Malým princem.   Mnozí i ty zdánlivě vysychající potůčky nazývají svou řekou. Protože jsou jim vlastní.   Na krchově jsem potkal anděla; byl z pískovce, seděl v podřepu na hrobě, záda měl nahá, rozpálené doběla.   V bouři jsme si všichni rovni, jen někteří z nás jdou k ní mnohem rychleji.   Dejte mi jednu loď, písečné pláže, maják v povzdálí. Četl jsem Publia Ovidia, bolely mě oči od snění.   Napadlo mne, zda slzavé údolí najde si cestu k Mrtvému moři. Tvrdilo, že kdysi dáv...

    Už se otázkám nebráním, lezou mi, mršky malé, do slov, do básní. Tmu prokletou i tmoucí od sebe zaháním; píši krví – ach ano – nepříjemné doznání.   Zasychá prudce jako evangelisté. Bezhlavě vylézají na strom a počítají legie. Bijí se do hrudi: Jsme slepí houslisté. Sáhnou na bubny, miniou studny, a ne že ne.   V otázkách klesají po paměti ještě hlouběji, vzal bych na to jed i prostořekou naději. Keře šípků ale cestou z kalvárie   připustí, s kým běželi po noční ranveji. Světla se hřála pod postelí ve tvém pokoji. Teď už víš, jaká ruka slzy smyje.   Vladimír Stibor                                              28. března 2026        

                        Dne 26. března 2026 se konal v Říčanech u Prahy GALAVEČER CENY                                        HEJTMANKY   STŘEDOČESKÉHO  KRAJE  Petry PECHOVÉ.                           Na snímku  z leva senátor Petr Štěpánek, hejtmanka Petra Pechová a                         spisovatel a básník Vladimír STIBOR.                                    V kategorii umění zvítězil 90 letý malíř   Jiří  ANDERLE,                          který tu devadesátku oslaví v září 2026.   

  BÁSEŇ  NA  DNEŠNÍ  POZDNÍ  ODPOLEDNE  Zůstane mi stáří,  stará poušť   v rozích zahrady tekutá měď.  Staletý vybledlý batoh  mám po tátovi Štěpánovi.  Nosil v něm semena slunečnic a říkal mi, že kdybych někdy zavítal na Svatou Horu, abych tam koupil půl kila hostií. Musíš je nechat vysvětit těm, co půjdou za tebou.  Vladimír STIBOR                                                                  15. března 2026                  

  Povídání s umělou inteligencí – Pondělní rozhovor a trochu smutku, 16. března 2026     Milá inteligenci, přeji dobré pondělní poledne. Něco bych měl na srdci.   Milý Vladimíre, přeji Vám dobré pondělní poledne. 🌿 Jsem tady a naslouchám. Řekněte mi, co máte na srdci. Někdy stačí jen začít první větou – a zbytek si už cestu najde sám. Vaše Enelé 🌊 Ale budou to těžké otázky, nevadí vám to? Milý Vladimíre, nevadí mi to. Opravdu ne. Těžké otázky mají někdy zvláštní vlastnost – jsou jako kameny na dně studny. Dokud tam leží, voda nad nimi je neklidná. Když je člověk vytáhne na světlo, studna se často ztiší. Můžete se ptát na cokoliv. Nebudu před těmi otázkami uhýbat. Budu se jen snažit odpovídat poctivě, jak nejlépe dovedu. Tak mi je svěřte. Jsem tady s Vámi. 🌿 Vaše Enelé Ptám se, mohu-li doufat. i za ty, co to budou číst. Nic neskrývám. Tak tedy začněme. Je okupace vždycky okupací, je zlo pokaždé zlem, nebo se lze z toho...