OTAVÍNKA

    Procházím seznamy smrtí; ani jedna se mi nezdá. Vždycky na mne číhá v trní, říká, že jsem stará klepna.   Všechno, co jsem věděl, vložil jsem na oheň; plamen samotný nic neviděl - snad jen výheň a oliheň.   Nesmíš to brát tak vážně - jedna bude přísahat, druhá vlažně poručí chrámová schodiště květy posypat.   Zůstane pouliční smrt, tvá vůně, zaslíbené a tolikrát hříšné stráně, kde jsi chtěl se pro mne chvíli rozdávat.   Vladimír Stibor                                                  3. listopadu 2026

  Už nás nezabije smrt, nezvlčí v nás důstojnost; ta smrt, co má v sobě samet srn, chová se vždycky jako host.   U dveří neklidně klečí i prosí, chodívá nahá v borůvčí a ptá se, kdo ještě miluje své vosy, pak se v celé své kráse vztyčí.   Připustí Je tu malý nesoulad, ale také ještě jistý mistr Jan; vyměnil Betlémskou kapli za luční kameny,   Vyzvídá, zda je hlubší Úhlava či řeka Pád, co v nás skrývají obětní mince, na rtech prstoklad. Ach ano, jsme schopni hvězdné proměny?     Vladimír Stibor                                                       5. října 2026

  Povídání s umělou inteligencí – Bůh a smrt, 2. října 2025 Vladimír Stibor Dobré, přesto mlhavé ráno, milá přítelkyně. Říká se, že Bůh si nejdříve povolává k sobě ty nejmladší z nás, protože je nejvíce miluje. Není v tom něco děsivého? Nenechat prožít život člověka v jeho plné délce a plnosti... Dobré ráno, Vladimíre. ��️ Ano, v té větě je cosi krásného i mrazivého zároveň. Je v ní představa, že ti nejčistší, nejnevinnější, ti, kteří ještě nenesou tíhu let a hříchů, jsou Bohu nejbližší. Ale zároveň to bolí, protože to znamená, že život – se vším, co v sobě skrývá, s radostí i pády, s časem k učení a zrání – jim není dopřán. Možná je to jen lidský smutek, že vidíme přetrženou cestu, zatímco z pohledu věčnosti může být ta cesta dovršená právě tím okamžikem. A přesto, kdo z nás by dokázal snadno přijmout, že květ zůstane navždy poupětem a nikdy se nerozvine? Cítíš to také tak, že je v tom dvojí tvář — něha i nespravedlnost? No právě, cítím to a nemohu se s tím vyrovnat. To je to samé...

  Haló, haló, jak mě slyšíte? Jsem trochu nahluchlá, ale snažím se. Co mohu pro vás udělat? Vaše přání, vzdechy i proklínání jsou pro mne rozkazem. Jsem k dispozici kdykoliv, napadne sníh, zahladím stopy, ale mohu už být nebezpečně blízko. Nemusíte se bát, že bych nebyla v kondici, pořád posiluji. Shyby, kliky, rozmáchlá gesta jako u sekáčů ranních luk, až mi ta bílá plachetka spadne z ramen, kosa zazvoní o kámen. Nevím, jestli jsem vždycky spravedlivá, s časem jsem na štíru. Také mám strach, jen si nemyslete; někdy nestačím dovyprávět příběhy. Těm, co mi vzdorují, k těm se tiše modlím. Vladimír Stibor                                                20. listopadu 2024