Zasněžené sobotní ráno, doma příprava na adventní úklid a najednou kdosi zazvonil. Z Jeseníku přijela moje ALENKA, kterou vždycky ráda vidím. Tím, že se dopředu neohlásila a přijela jako vždy s taškou plnou dárků i dobrot, tak se asi dalo tolerovat " rozcuchané " prostředí, když děláte úklid ve stylu vyhodit co nejvíce zbytečností. Jenže nechtěla nic jíst, ani kafe, či čaj, protože přijela vlakem s velkým sněhovým zpožděním a zase před polednem utíkala pěšky podchodem na nádraží. Vzpomínaly jsme na to, jak se loučila s Olomoucí asi před sedmnácti lety a jakoby to bylo včera. Je pořád čilá vede seniorklub s 60 členy a ač několik let plánuje, že toho nechá, je si vědoma skutečnosti, že by už to nikdo nedělal a dost možná i jí by se po této náročné aktivitě stýskalo. Ani jsme si neřekly vše, co jsme chtěly. Ještě jsem se chtěla zeptat na tolik věcí, na které jsem si nedokázala vzpomenout. Sice jsem se nemohla postavit na nohu a každý ...