OTAVÍNKA

  Na stráních kolem Kalvárie leží zlato divizen a do očí mě bije.   Z lipové aleje vzlétávají ptáci, vlaštovky ukřičené a něžné, mají to se mnou těžké, zůstávají o hodin déle v práci.   Pak vykřikne mlžné údolí, Jaroslava, učitelka češtiny, milovala snad všechny české básníky, odešla na tu škaredou nemoc, nechala utratit bolest mezi remízky. Dlouho tu nic nerostlo.   Na stráních kolem kalvárie měl bych se zastavit, sáhnout do kapsy a splatit dluh. Ještě jednou jedenkrát.     Vladimír Stibor                                                16. října 2026  

    Když se ti zhroutí svět ten tvůj velký a uctívaný, světla se začnou podvádět, budou křičet bez bázně a hany   Už tu   nic lepšího není ani stín zabalený v brokátu. Pak v misce na koření popraskají semena pelyňku;   přinesou chuť polibků. Přemrzlé   hrozny z vinohradů dovlečou z náhorní planiny,   kde vítr uvnitř tmy a tuláků vybírá z malých a   drsných pokladů k milování velkokvěté divizny.   Vladimír Stibor                                       27. srpna 2023