OTAVÍNKA

  Vždycky do nás proniká tma a smíření. Tma, co vyvádí mladé na hřeben. Srázy z obsidiánu, háje pinií. Poté rozkvete poušť, Samaritáni u cesty mluví nesrozumitelným jazykem, ale felčaři jsou to skvělí. Kus cesty tě mohou nést v náručí. Nebudou se ptát, kdo tě shodí z koně, zda JEZDCI SMRTI PŘIBÍJEJÍ NA VRATA NEJKRÁSNĚJŠÍ PROTĚŽ orchidej rudou a svatební. Ach ti nosiči beznohých nemají na co přísahat; těžko, kdo je miluje, čpí bahnem a pižmem, to už tady jednou bylo, podivnou nasládlou chutí nestálic, jako když se rozkládá zabitá zmije na mezi u Skutrova. Pak padne tma tmoucí, posvátná, mlčící v rohu ambitů klečí bolest, čtyřkrát za den svítá. Teď mi řekněte, kdo mi může odpustit. Vždycky do nás proniká tma. VLADIMÍR  STIBOR                                                                29. 6. 2026