OTAVÍNKA

  Přehrabuji popel předků, promlouvám ke ztraceným, Duším, které obchází čas, aby zastavily Osudy druhých.   Mám strach z jizev v tvých očích, z pradávné minulosti, pohřbené v rakvi vzpomínek, konečné rozhodnutí přijímám jako vzácného hosta.   Kdo vypije vinu do poslední kapky, stane se Všemocným v rozpoznání hádanek.   Sbírám zkušenosti do moudré brašny, prostor dává chytrosti vzácno zkamenělé rady.   Zastavila jsi čas, znovu rozezněla srdce, v rozběhu políbila tmu, prázdnou texturu bolesti.   Dokud udržím slzy v misce z tvých dlaní, svatí se ještě napijí, polknou smrtelný žal.   Pochopit čas v uchopení okamžiku je záludná zkouška v obstojnosti sebe sama...     TOMÁŠ   PŘIDAL   (Z připravované básnické sbírky  Kamenné slzy Osudovosti)        

 

Každý jsme na cestě, v útěku před realitou. Zpíváme si lásku, dokola točíme se svými Osudy, (jako s kolem štěstí) před kterým stejně neutečeme... Naše srdce skáče v živém rozechvění  i v neskutečném úžasu. Pojď ovládnout svět,  Show zvaná Osudová započala & stejně tak i skončí, jak předepsal  (do kolonky univerza) vesmírný Kronikář, zvaný minulostí, žijící přítomností, milován budoucností. Ten, jehož partie na šachovnici života je zároveň i Tvojí hrou, ten, jemuž  taktéž  slovo vybledne, ale  zároveň  navždy zůstane zachováno v podobě, neskryté strachem ani smrtí, nýbrž opěvované znovuzrozením, v oné souhře těles, které nikdo  silou vůle  nezastaví!  Osud má neskutečnou sílu  oka mžiku  jako nikdo jiný, nepromíjející hříchy a nepředvídatelný v dalším mělkém kroku..   Tomáš Přidal