OTAVÍNKA

 

  Zmizí jak kámen pod hladinou té řeky, co jsem miloval. Kámen na poslední chvíli vytažený z popela, kámen nenapravitelný hříšník, snad mramor s tváří lehce znaveného amora; kámen, jak říkají sousedovic kluci, divoký, neochotný se podřídit, kámen nezbeda. Ještě trochu žhavý a na koncích ostrý jako hrot kopí, když rozkoší je popíjet krev, převazovat rány celou noc. Podivné první nepřátelství, bolestivé smíření, chůze po břehu nebeskou drtí. Ach, ano, uctíval jsem mosty, co vedly za tebou. Mohly si dělat se mnou, co bylo tvým přáním. Směly mě poslat i do vyhnanství.   Vladimír Stibor                                   28. července 2026

 

    Dej mi jen trochu času; také na soutoku Hronu a Dunaje padající hvězdy. Milují se ve stoje.   Dej mi jen trochu slz, tvář divokých gazel z Indie; přicházejí ještě za tmy z leprosária vytahují bubny, a ne že ne!   Dej mi raději důstojnost místo naděje; tu poslední z posledních, ta, co mě zahřeje, ta, co mě na dřevěná vrata přibije. Ale před tím na chvíli je otevře.   Dej mi jen trochu času; vždycky jsem býval nosič beznohých a zoufal si, že tě smím líbat jen do výše pasu. Mlčení pak navždy prolomím.   Vladimír Stibor                              12. dubna 2026