OTAVÍNKA

  (během níž dojde k nepředvídatelné smrti).   Kouřil jsem hvězdný dým  s pubertálními japonskými tanečnicemi bez nohou a nádechu polevit peklu v sobě a v jejich šelmích očích. Jak se rozjasňovalo v modři hvězd, v našich zatoulaných touhách zhmotňovaly se oživlé Múzy, přenášející na umělce aspekt hrůzy. Bál jsem se pohlédnout do tváří oněch   orientálních šelem, které zároveň, v šeru, nabíraly podob těch nejkrásnějších a nejpřitažlivějších Japonek. Japonek plazících se jako zmije k mému srdci, stále tepajícímu & živému, stejně jako byl můj nenadálý strach ... Beznohé krásky s rytmem v těle vinuly se kolem mého trupu a tolikrát, kolik bych opravdu chtěl, jen kdyby to nebyl jed, mne políbily & vysály ze mne život, podobně jako když básníkovi dojde veškerá inspirace. Inspirace byla moje energie, vlévající se do mého těla, a v těle mi kolovala taková  krev, bez které nemohu být živ! Nemohu být živ, kdybych nebyl básníkem a člověkem jak je každý uvnitř ...