OTAVÍNKA

  Jak jsem si vzpomněl na světlo   Až mne požádá o přátelství, řeknu Stáhni si škrabošku, kosu odlož do kouta; dodnes z ní stéká krev, pod kůží bují stigmata. Nevím, kdy se pokryjí šupinatou kůží, nedokáži domyslet, kdy zestárnou.   Až mne požádá o přátelství, budu hoden její důvěry, nebo mne bude jen zkoušet a zjišťovat, zda slevomat postavím na oltář svého bohatství.   Až mne požádá o přátelství, možná jak malý spratek začnu trucovat, nebude se mi chtít nejluxusnější apartmány vyměnit za chvilku ve tvé blízkosti.   Vždycky ses ohradila proti ní, svým ramenem dotkla se mého. Tak už to zůstane, šlépěje v písku zalije měsíční světlo. Světlo, co kdysi bylo paprsky a teď se proměnilo.   Vladimír Stibor                         10. února 2026

Slyším stopy v písku, ocúny kvetou až ve větvích; ptáci, co ztrácí výšku, padají k nohám tvým. Tají bodná a sečná znamení, vrací se pozdě, ale připouští Naváděla nás světla i mámení, chrámy termitů na poušti. Nechyběly tvé dlaně i dopisy; snímání bolesti, poslední úpisy, v nichž říkáš Neuhnu pohledem. Hlínou jsem pomazala jaspisy, našla lék na bolest, hřeben na vlasy. Můžeš vstát, jsem tvým ortelem. Vladimír Stibor                                                                                     1. července 2025