BÁSEŇ VLÁDI STIBORA

 

Jak jsem si vzpomněl na světlo

 

Až mne požádá o přátelství,

řeknu

Stáhni si škrabošku,

kosu odlož do kouta;

dodnes z ní stéká krev,

pod kůží bují stigmata.

Nevím, kdy se pokryjí šupinatou kůží,

nedokáži domyslet, kdy zestárnou.

 

Až mne požádá o přátelství,

budu hoden její důvěry,

nebo mne bude jen zkoušet

a zjišťovat,

zda slevomat postavím

na oltář svého bohatství.

 

Až mne požádá o přátelství,

možná jak malý spratek začnu trucovat,

nebude se mi chtít

nejluxusnější apartmány vyměnit

za chvilku ve tvé blízkosti.

 

Vždycky ses ohradila proti ní,

svým ramenem dotkla se mého.

Tak už to zůstane,

šlépěje v písku zalije měsíční světlo.

Světlo,

co kdysi bylo paprsky

a teď se proměnilo.

 

Vladimír Stibor                        10. února 2026