POSVÁTNÝ LES

 

Já vím,

za chvíli natáhnu brka.

Ale do poslední chvíle budu vzdorovat.

Jsi má lvice běžící přes hřeben,

jsi v remízcích poslední trnka,

na jazyku zesládneš.

Místo a čas změní hvězda dopadu,

myslím tu,

co má v sevřené dlani

vůni vanilky,

několik jizev snubního prstenu.

V hledišti pohasnou světla,

zmizí i nápis Národ sobě.

Objeví se sníh;

bílým jelenům

otevře celý les.

Vladimír Stibor                                                                                                    3. února 2026