OTAVÍNKA

  Zatímco spíš, hoří svět, zatímco bdíš, uhasínám světlo, zatímco láska protíná prostor obratně skáču z nebeské spojnice, abych nám dal rituální oběť, abych splynul s pádem jako stín ptačího pera, které, za nás oba, váhavě promlouvá.  Ze srdce, z toho mého, vychází zlaté paprsky, imitující písečné běsnění, poté , co andělé vyňali lítost ze svých otevřených ran, jež se, obrazně i doslova, zavírají jako motýlí křídla, na kterých ulpěla nebeská ctižádost.  Zatímco usíná svět, držím tě v náručí, ústy na tvých rtech, vše ostatní je pouhá deklamace bytí. V nadživotní kráse jsme duo rajské početnice, a zatímco svět dostává na frak, my přežijeme pády, které otřesou realitou... ...abychom znovu po vstali, možná o něco blíž k (ú) rodné půdě. TOMÁŠ PŘIDAL

  Dnes svléknu Dívku z obrazu   Zarámuji její hlas Otřu z něj prach   Možná mě políbí Její hluboké oči   Vzplane ohnivé srdce Vryté teplou jehlou něhy   Zítra ji uložím k sobě Do svých podloubí paměti   Nikomu nedovolím Ukázat naše niterní pokoje   TOMÁŠ  PŘIDAL

  Jízda na duze, to je snad vtip? Jen po zásluze dokážeš uvěřit.   Je to svižná jízda, útěk do snu, podívej se zblízka, obarvi tu tmu.   V zatáčce to sviští, řítíš se skrz představivost, na zastávce příští vyčkává tvá budoucnost!   Podejte si ruce, pozdravte se mlčením, v nekonečné smyčce  závrať bývá poučením.   Když obrátí se svět a hlavou padáš dolů, to chceš umřít hned, najít věčnou svobodu.   Všude barvy, nikde chlad, kolotoč zábavy střídá stupnice nálad.   Jezdíme si v oblacích, držíme směr s ptáky, atmosféru v rozpacích přidržují mraky.   V duze střídají se odstíny, jeden je radostný, druhý šílený, okruh nebývá objízdný, míří od noci ke dni.   Zázraky se dějí, zázraky jsou duhy, nevěří jen děti, víra ctí i bohy. TOMÁŠ  PŘIDAL    

  Bublinky jedna po druhé se vrstvily už několik let na zahrádce domečku na žírné Hané. Zprvu pod větvemi chutné višně a když ji odstranily, protože bylo velké nebezpečí při bouřce, že by strom spadl na zámeček a zranil obyvatele, tak se schovávaly pod střechou nebo na trávníku. Tam se taky občas kutálely perličky. Bublinky i perličky byly různobarevné. Některé byly růžové, jiné modré nebo zelené, taky žluté nebo lesklé do stříbrna, taky někdy duhové. Vyjadřovaly se tělem básníka občas taky písmenky alfa, beta, gama i delta. Někdy přistávaly na pasece jindy v srdci holčiny nebo taky na místě, kde tábořila bytost ukrývající se na břehu řeky, která se zrodila v pohoří s počátečním písmenem eŠ. Nebyl to šibal, ani šašek. Pohoří bylo zalesněné a žil v něm kůrovec, ale taky skřítkové, víly, andílci, andělé, uvědomělé bytosti, ale taky stvořeníčka pohádková. Většinou byli šťastní, když mohli poslouchat pohádky a básničky, které se zabydlely blízko zámku ...

Tomáš Přidal Tam, kde se majestátní nebesa setkávají s pevnou vůlí zemské hmoty, existují (ne) určitě vzácná místa, příznačně nazývaná, mezi Nebem & Zemí. Najdete zde prameny horlivé mluvy, výsostně okázalé výjevy krásy, po jejichž spatření promění se vaše Osobnost, jakožto i srdce, a možná si uvědomíte, že Opravdoví, bytosti živé ve snech a přáních, dlící nad smrtelnými hříchy, zcela jistě a reálně prochází vašimi životy.  Opravdoví, milovaní i nenávidění, elegantní ve střetu světla & tmy, jasně zářící objekty tělesných zájmů i duchovní přitažlivosti zádušních modliteb. Opravdoví, Ti, jejichž poselství je úděl všeho, jejich slova jsou stejně nezpochybnitelná jako základy, držící v náručí tento svět & úcta k Vyššímu principu přidává punc lidskosti. 

Tomáš Přidal Markétě Popelkové, in memoriam (*6. 7. 1993 - † 27. 9. 2022) Tvá nádherná duše, ač ji nelze naoko spatřit, utkvěla ve střípcích  každému, kdo si Tě připomíná. Ony střípky přinášejí příslovečné štěstí, protože ten, kdo dokáže opravdově milovat, tomu zjeví se Osud v pravdě, zraňující i posilující naše vnitřní vesmíry.  Oka/ mžik , kdy vím, že jsi Tady je stejně povznášející jako křídla, která nosí andělské bytosti; není dne Zapomnění & tvůj odkaz Vítězství je Věrnost a Láska, která přetrvala s Tebou, a i když přihlížíš z jiného břehu, všechny nás spojuješ... Maki, děkujeme!

                                                                               Kráčím ulicemi myšlenek, za zády se uklání slunce, odchází v nebeské jasnosti, zapadaje do atmosférických hlubin.    Vcházím do cizí mysli, cítím, že jsem krokem dál, avšak, v blízké konstantě hvězd, v přátelském napojení s věčnou Září.   Ve snaze mluvit Staré & Nové zákony, zdám se slovem blíž, nebo sny ožívají s realitou?                                                                 Jak těžké souvětí dokáže                           ...

  V malbě slova vkládám do ticha úžas, dotýkaje se dlaněmi a pocity vlastních vzpomínek. Myšlenek, komponujících lásku hudbou vlastního dechu, rytmem splynutí dvou těl, v jedinečném darování vzpomněnek. Vzpomněnky hřejí jako dvě omámené srdce, setkávají se na společných vlnách & vždy tvoří krásu ve spojeních, která nelze zákonitě oddělit. Když matka dala život svému dítěti, nelze přemýšlet o zlu, ale o spontánním mateřství, jehož vrcholem je ochranná láska. Ve vzpomínkách se často ohlížíme, porovnáváme čas, utíkající vstříc našemu osudu, ovšem vzpomněnky nás vrátí do přítomného okamžiku, že jsme tady & teď , a smíření se s onou časovou konstantou, která pomine rychleji, než cokoliv jiného, je jediná autentičnost, vetkaná do našich pamětí palčivou jehlou pravdy, v uvědomění vzdáleno/blízké ne konečnosti.. .   TOMÁŠ  PŘIDAL

                                                                                  Věnováno Milanovi Ohniskovi, in memoriam (*16. 7. 1965 -  †3. 9. 2026 )   Básníci odcházejí, nikoliv jejich slova.   Stoupají strmě vzhůru, jako prach, zvednutý horkou dlaní.   Scházejí se se svými myšlenkami za druhými břehy fantazií.   Když opustí svět, dohořívá oheň, jakmile vychladne, naleznou pokoj bez dveří,   kterými se vchází ven, jako když sypeš duši po kouscích vesmíru, aby ses stal hodnotou paměti.                                                                ...