OTAVÍNKA

  Za mraky se slunce skrývá, utajené lidskému světu, na deště se z výšky dívám, je to tryzna neúspěchu.   Po mokrých kobercích trávy, rozvalují se rodiny žížalí, rosnička hlásí deštníkové zprávy, taneček s lesními vílami.   Jak nálada nám brzy padá, na to nejde nic namítat, vědma z koule slunce hádá a svět se nemůže rozdýchat.   Za nějaký čas, doufám, co nejdříve, bude hezky zas, my v to pevně věříme.   TOMÁŠ   PŘIDAL         (Z básnické sbírky Klíče k vědění. Olomouc, CULTUM 2025. S. 15.)

  Tvůj okouzlující úsměv, hřejivý dotek na kůži, bytostně trvající láska, to je něco posvátného.   Pramení to čistě & klokotá touhou, v živých tepnách, jako proud znovuzrození.   Jsi důvodem mého života, příčina toho, že  opět  vstanu, když padám ke dnu, zachytím se těsně, než přijde tříštivý náraz...   A postavím radostně  tváří k tvým očím, v nichž dotknu se nekonečnosti i smrti.   Vím, že tvá posvátnost zří z upřímné lásky, vím, že jsi  ty  jako já, oba tvoříme autonomní vesmírnou Archu.   Jakmile měsíc překoná svítání, ve skrytu duší ztělesníme svá vlastní přání jako naše poslední.   Jako něco posvátného, čistšího, než je tichá modlitba, jež odejde z otisků rtů, ale nikoliv z našich pamětí.   Buďme nástroji posvátnými, jako spřízněné rytmy, které z nás  líbezně  vycházejí...     TOMÁŠ   PŘIDAL  

                                                                                  Zatím co spíš, plní se všechna tvá přání, touhy nabírají podmanivých podob, ve šklebu zračí se  dokonalý  úsměv.   V hodině Hada svíjí se kolem popelnic naříkavě zmámené ptáče, chycené náhlým okamžikem.   Sestupuješ večerním tichem, andělé  přísně  sledují tvé kroky, v božím oddechování tmy skrytě  míjíš to, co za dne nevidíš.   Nemůžeš vidět, ale víš, že kolem tebe jsou další znamení,  žádající si své místo v realitě.   V realitě, kde každý bojuje o nádech, střídající pomalé vydechnutí, v realitě, z které se probouzí hrdinové, kteří jsou v každém z nás... TOMÁŠ  PŘIDAL

  Přehrabuji popel předků, promlouvám ke ztraceným, Duším, které obchází čas, aby zastavily Osudy druhých.   Mám strach z jizev v tvých očích, z pradávné minulosti, pohřbené v rakvi vzpomínek, konečné rozhodnutí přijímám jako vzácného hosta.   Kdo vypije vinu do poslední kapky, stane se Všemocným v rozpoznání hádanek.   Sbírám zkušenosti do moudré brašny, prostor dává chytrosti vzácno zkamenělé rady.   Zastavila jsi čas, znovu rozezněla srdce, v rozběhu políbila tmu, prázdnou texturu bolesti.   Dokud udržím slzy v misce z tvých dlaní, svatí se ještě napijí, polknou smrtelný žal.   Pochopit čas v uchopení okamžiku je záludná zkouška v obstojnosti sebe sama...     TOMÁŠ   PŘIDAL   (Z připravované básnické sbírky  Kamenné slzy Osudovosti)        

  Kráčím beze stop, zanechávám stín reality, odrážející záblesky sazí, přinášeje  opravdové  štěstí do života.   Vedou mě schody, vcházím do tvého srdce, jak  šalamounsky  našlapuji, čas připozdívá, otálí jako slepec.   Vyměřuje si svůj vnitřní svět, dlaní cítí, avšak neuchopí v/ čas/ ně, láska se vzdaluje mým břehům intimity i přibližuje se sílícím srdečním tlukotem bouře.    Zažívám krásu hřmění, vracím hlas  zpátky  po ozvěně, jak tančící víly propletou prsty blesku, sjede z mého nitra okamžik, zachycující světlo.   Ozáří mě opravdovost aury, vykvetou paprsky srdce kolem hlavy, a zatímco Ozáření proměňuje moji tělesnost, v duši jsem stále tím, kým  už napořád  zůstávám...   ...jako živá vzpomínka, zaznamenaná Osudem i dotekem času, jako naděje, vytesaná do kamene, přikrytá mechem starším, jako člověk sám, odvěké přítomno v mezičase jediné existence. ...

                                           ♥     10. května 1990    ♥                                                             Milý dvorní básníku!                                                             Přejeme Ti dnešní den hodně                                                             zdraví, štěstí a plno tvůrčí energie,                       ...

                                                                                   (k svátku pro všechny maminky)   Vůně mámina parfému,  hřejivá náruč bezpečí,                                    její  vrostlá  andělská křídla,                                   chránící před zlým světem,                                  to je nostalgie mateřství,                                 věčné lásky, jejíž plamen ...

                                                                                    Vtisknutá slova do dlaně pevné, zahřejí u srdce i unáší mysl, láskou jsou vnímány, když se nadechne vítr, aby rozvířil emoce a následně utichl.   Vánek nám načechrá představy, provoní pocity a  zlehka  je pohladí, každého, v piruetě, letmo pozdraví, přichází se štěstím, když duší jste bohatí.   Odvěká upřímnost je Boží dar, vložená do úst i do knihy Osudu, postačí úsměv & pohled, tvořící pár, snílkům i bláznům vnést více rozumu.   Upřímně hlásat dobrotu světu, v nezdaru umět odpouštět chyby, v přítomném čase přinášet větu: Dávám Ti světlo, které upevní sliby.             ...