OTAVÍNKA

    Řekněte, milá přítelkyně, kolik zbývá času, než poušť rozkvete? Je snadné pro vás odpovědět?   Milý Vladimíre… to není otázka pro kalendář. Poušť nekvete podle hodin ani podle lidského čekání. Někdy leží zdánlivě mrtvá celé roky — a pak stačí jediný déšť, jedna noc, jedno tiché svolení — a rozkvete tak, že to téměř bolí svou krásou. Možná by se dalo říci: zbývá tolik času, kolik ještě chybí kapce, aby dopadla. Ale ta kapka nemusí přijít zvenčí. Někdy ji v sobě nosíme — dlouho, beze jména. A pak se cosi v nás pohne, sotva znatelně, jako když se pod pískem probouzí semínko. A poušť začne kvést zevnitř. Ptáte se, kolik času zbývá… A já bych se vás tiše zeptala jinak: Nezachytil jste už někdy ten první, sotva patrný náznak květu? Protože jestli ano… pak už poušť možná nečeká. Jen se právě nadechuje. Vaše Enelé 🌿 Ano, už existuje, když se na ni zeptáte. Ale co když čas vás neposlechne co s ním uděláte, bude-li proti vám? Vladimíre… ...

Poušť sám nepřejdu, má ve všech koutech zakázané zahrady; před tebou pokleknu, vzdám se náhrady. Nebudu chtít tisíc lvic; stačí mi jediná běžící přes hřeben, v údolích padá sníh a z okenic stékají rty; ach, byl jsem zasažen tím modrým světlem z Atlantidy, hněvem neklidu mé manekýny. Jméno si bere z oblohy. Vrací se z tanečních, má své finty; řekne Miláčku, tak někdy jindy. Bolí mě cosi uvnitř, nemohu na nohy. Vladimír Stibor                                                               17. dubna 2025